Na hřbitově se krást nesmí! To ví asi každý! Přesto to můj syn jednou udělal a od té chvíle se na nás začalo sypat neštěstí snad ze všech stran.
Ráda jsem chodila už jako dítě na hřbitovy, bylo to takové zvláštní místo s nádechem jiného světa. To se mi líbilo. Taky jsem v období puberty psala strašidelné příběhy a poněkud ponuré básničky.
Největší vztah jsem měla samozřejmě ke hřbitovu v mé rodné vísce. Měli jsme tam jako rodina hned několik hrobů, kde byli k věčnému odpočinku uloženi naši nejbližší, včetně babičky a dědečka.
Když se mi narodily děti, Alenka a Vítek, chodívala jsem tam i s kočárkem. A pak s dětmi na procházku. Cestou jsme natrhali luční kvítí a roznášeli ho na opuštěné hroby. Byl to takový náš zvyk, dobrý skutek.
Vzhůru nohama
Někdy jsem měla dojem, že právě díky tomu nade mnou drží mocní duchové toho místa ochrannou ruku. Když jsem se dostala do nebezpečné situace, vždy jsem ze všeho jako zázrakem vyvázla.
A když mi někdo ublížil, pokaždé za to byl potrestaný. Tak jsem si na to zvykla, že jsem začala s vyšší spravedlností tak trochu počítat. Proto byl pro mě šok, když se najednou všechno v mém životě obrátilo vzhůru nohama.
Jako by nás někdo proklel. Všechno začalo tím, že tehdy třináctiletý Vítek spadl z kola a utrpěl ošklivá zranění.
Zmizel
Ještě se nedostal z nejhoršího, když můj muž spadl ze štaflí a skončil ve špitále s otřesem mozku. Tak zběsile jsem za ním autem uháněla, že jsem havarovala, naštěstí se mi ale nic vážného nestalo. Běžela jsem do kostela a tam se modlila ke všem svatým.
Alenku jsem vedla s sebou, protože intuice mi napovídala, že nebezpečí hrozí momentálně jí. Že je na řadě! O svém problému jsem si pohovořila s panem farářem a prosila ho, aby se za nás taky modlil. Abychom byli zase šťastná rodina.
Cestou z kostela jsme zašly s Alenkou na hřbitov, tam jsem chtěla orodovat u hrobu prarodičů za nás všechny, zejména pak za syna a manžela. Jak jsem tam tak postávala u hrobu babičky, najednou povídá Alenka:
„Mami, tady zmizel holoubek!“ Byl to jeden z těch opuštěných hrobů, kam jsme pravidelně dávali květy. Na náhrobní desce stávala malá soška holoubka, a ta najednou byla pryč. „Kdo ho mohl vzít?“ vyděsila jsem se, „Štěstí mu to nepřinese!“
Co ho to napadlo?
I doma jsem musela pořád na toho ukradeného holoubka myslet. V noci se mi o něm zdálo. Vrkal v naší kůlně za domem.
Ráno jsem byla z toho snu unavená, ani druhá káva mi nepomohla, a nakonec mi to nedalo – jako by mě něco táhlo do té kůlny – šla jsem se tam podívat. V jedné z krabic, pod dekou, jsem ho našla! Sošku holoubka z hrobu!
Okamžitě jsem s ním běžela na hřbitov, abych ho vrátila na místo, kam patří. Jak se posléze ukázalo, vzal ho Vítek. Prostě se vsadil s kamarády, že něco na hřbitově zcizí. Jsem ráda, že nám duchové i holoubek nakonec odpustili.
LIbuše (64), Trutnov
Na hřbitovech mám vždy tak divný pocit, jako by tam bylo cítit minulost, ale zároveň klid. A po tomhle co jsem si přečetla, si určitě něco takovýho dovolit nebudu. Co všechno se nemůže stát, co?
Uff, celkem mraz po zádech, když si představím, že by se mi něco takovýho stalo. No ale krást od mrtvých, to už fakt hranice překračuje. Na hřbitovech by měla být klidná atmosféra a úcta k zesnulým.
Tak tohle je dost silnej příběh. Myslim, že na hřbitovech fakt skrývaj energie a respektovat misto jako je hřbitov je dulezity. U nas doma sme taky vzdycky měli k hřbitovum velkej respekt.