Pravá láska umí čekat a nakonec je odměněna šťastným koncem. Alespoň já mám takovou zkušenost.

Do Patrika jsem se zamilovala na gymnáziu. Začali jsme spolu chodit a vydrželo nám to až do maturity. Představovala jsem si, že vedle něho strávím celý zbytek života. Ostatní kluci se mu nemohli vyrovnat. Potom ale zasáhl osud.,

Nikoho jiného jsem nechtěla

Ani jeden z nás se nedostal na vysokou školu. Nastoupili jsme do různých zaměstnání. Patrik pracoval v podniku, ze kterého se dalo vyjíždět na Západ. Občas se zmiňoval o tom, že by rád emigroval. Trochu jsem se toho bála, ale nebrala jsem jeho slova vážně.

Pak ale odjel pracovně do Holandska a opravdu tam zůstal. Zlomil mi tím srdce. Nejprve jsem to brala jako zradu. Později jsem si ale uvědomila, že na mojí lásce k Patrikovi se nic nezměnilo. Za nějaký čas jsem od něho dostala dopis z Austrálie, kde se usídlil.

Nepřímo mi tam sděloval, abych utekla za ním. Slíbil mi, že na mě počká třeba do konce života. Já jsem mu odepsala, že také jiného partnera nechci. To jsem i dodržovala.

Ačkoliv na mě rodiče naléhali, ať se konečně provdám a mám děti, zachovala jsem Patrikovi věrnost. Jakékoliv vnitřní pochybnosti jsem vždycky rychle zavrhla.

Čekání mělo šťastný konec

Osud mě za moji trpělivost odměnil. Starý režim padl a Patrik se mohl beztrestně vrátit do Československa. Neviděli jsme se deset let, ale připadalo mi, že jsme se za tu dobu moc nezměnili.

Naše láska zůstala stejná, to jsme okamžitě viděli při prvním pohledu z očí do očí.

Hned v roce 1990 jsme se vzali a do roka se nám narodila první z celkem tří dcer. Na svatbě jsem zářila štěstím. Nebylo divu, když jsem si na ni musela tak dlouho počkat. Čas dokázal, že jsem si vybrala dobře.

S Patrikem jsem prožila šťastný život a jsme spolu dodnes. Dokonale jsme si vynahradili ty dlouhé roky nejistoty. Vím, že moje láska měla a má cenu a zpětně jsem na sebe pyšná, že jsem ten zdánlivě marný boj kdysi nevzdala.

Veronika R. (66), Plzeň