Bylo nás deset a téměř dvacet let jsme jezdili na krásné dovolené. Každý z nás se na ten společný týden těšil, jak malé dítě. Od té strašlivé události ale už nikam nejezdíme.

Známe se všichni už od vysoké školy. I když máme své rodiny a známé, naše kontakty vytrvaly i dlouho po promoci. Zvlášť silnou byla tradice společných dovolených. Jeden týden v roce se bez nás prostě museli naše rodiny a příbuzní obejít.

Každý rok jsme vyjížděli řadu let do různých koutů světa. Hlavním organizátorem a dobrou duší našich cestovatelských akcí byl Petr.

Měl rád přípravy

Petr byl rozený organizátor. Ohromně ho bavilo vymýšlet každý rok nový výlet, plánovat trasy, ubytování, dopravu. Věnoval tomu opravdu hodně svého volného času. Ale akce byly pokaždé perfektně a do posledního detailu připravené.

Většinou jsme jezdívali někam do hor nebo na vodu. Stále jsme si ještě drželi celkem slušnou fyzickou kondici. Spávali jsme ve stanech nebo pod širákem.

Vařili na ohni a užívali si sedm dní naprostého relaxu a návratu do krásných studentských bezstarostných let.

Drákula nám nepřál

Ten poslední rok jsme se vydali do Transylvánských Alp do Rumunska. Jsou to nádherné hory, romantická krajina. Bohužel jsme asi nějak pohněvali Drákulova ducha, který na nás seslal špatné počasí.

Silné bouřky a prudký déšť nás zastihl vysoko v horách. Byli jsme ale zvyklí i na takové situace, a tak nám to na náladě moc neubralo. Zalezli jsme do stanů a čekali, až to nejhorší přejde.

Druhý den se počasí umoudřilo

Hned ráno vysvitlo sluníčko a my, plní optimizmu vyrazili na další cestu k vrcholů nádherných hor. V poledne jsem se zastavili na malý oběd a pokračovali pak dál, krásnou bohem zapomenutou krajinou.

Najednou se rychle, tak jak to v horách bývá zvykem, přihnala bouřka. Hledali jsme vhodný úkryt pod převisem. Byl malý, ale všichni jsme se pod něj vtěsnali. Kolem lítaly blesky jeden za druhým a hromy burácely, až se třásla zem. Kolem nás i přes převis se lily proudy vody až se spojily v celou řeku.

Chtěl zachránit batoh

Najednou se nad námi utrhl kus svahu a voda smetla naše dva batohy. Petr po nich skočil, aby je zachytil. Na mokré půdě mu ale podjely nohy a on se spolu s proudy vody řítil dolů ze svahu.

Byl to strašlivý okamžik, na který v životě nezapomenu. Náš kamarád nám během chvilky zmizel v množství bahna. Nedalo se vůbec nic dělat. Petr neměl jedinou šanci.

Už nechci hory vidět

Trvalo dlouho než jsme se dovolali pomoci. Záchranáři se snažili Petra najít, ale dlouho se jim to nedařilo. Sesuv půdy byl velký a až po dvou dnech našli jeho tělo v údolí. Po všech potřebných formalitách jsme se zdrcení vrátili domů.

Setkání s Petrovou rodinou a vyprávění, jak se to všechno přihodilo, nás naprosto vyčerpalo. Byly to šílené, nepopsatelné chvíle. Museli jsme si potom dát pauzu a rok jsme se neviděli.

Smutné výročí

Od té doby se scházíme vždy na výročí Petrova úmrtí. Na naše společné dovolené už nejezdíme. Nikdo to neorganizuje a nikdo na to nemá ani pomyšlení. Vím, že šlo o špatnou náhodu a že za to nikdo z nás nemůže.

Ale všichni se přesto pořád cítíme provinile, že my jsme tedy a Petr s námi už není.

Magdalena A. (48), Benešov