Léta mě pronásledovalo špatné svědomí, že jsem ublížila holčičce z dětského domova. Stejně se tak zachovala i moje dcera. Jsem ráda, že jsem svou vinu nakonec napravila.

Poznala jsem jí ve škole v první třídě.Margita byla romského původu a vyrůstala v dětském domově.

Říkali jsme jí černoška a posmívali se jejímu obyčejnému oblečení, tomu, že byla šmudla, že nosila učení v natržené tašce nebo tomu, že spoustu věcí vůbec neznala a nechápala.

Byla terčem našich ironických poznámek a zlomyslných dětských vtípků. V páté třídě jsme se jí konečně zbavily, protože učení nezvládala a přeložili ji do zvláštní školy.

Ještě několikrát jsem jí jako dítě školou povinné potkala na autobusovém nádraží, než někam nadobro zmizela.Svého chování jsem později litovala, často jsem si na Margitu vzpomněla a vždycky se mi při tom sevřel žaludek nad tím, jak zlí dokážou děti někdy být.

Osud mě zkoušel

Snad proto jsem o mnoho let později, když moje dcera chodila na střední školu, reagovala klidně na jejího prvního kluka. Na rozdíl od manžela, který ztropil strašlivou scénu. Jmenoval se Radek a jeho rodiče byli alkoholici.

Proto skončil on i jeho mladší sestra v domově pro opuštěné děti. Měla jsem pro něj vždy vlídný úsměv a pohoštění, když k nám přišel na návštěvu.Byl moc milý a hodný. Dceři bylo sladkých šestnáct. Věřila jsem mu. Radka zajímalo všechno.

Neměl vůbec ponětí, jak to v normální rodině funguje. Vyprávěla jsem mu proto o běžných denních rituálech, které doma provozujeme.Záviděl naší Ivě. A nejen rodiče, ale i ty povinnosti, které měla. V dětském domově ho totiž nikdy nikdo neposlal na nákup nebo na poštu!

Chtěl mít rodinu

Když odjel manžel do lázní, pozvala jsem ho na nedělní oběd.Radek zářil jako slunce. Seděli jsme všichni kolem stolu, jedli pečenou kachničku a povídali si o životě. Bylo to fajn, ale dcera si v tu chvíli uvědomila něco, co zničilo jejich vztah.

Ten nešťastný kluk chtěl víc rodinu a všechno, co k ní patří, než jí a její lásku! Tak se to Ivě vyjevilo.A nedalo se s tím nic udělat. Ještě ten den řekla Radkovi na rovinu, co si o jeho lásce myslí. Rozzuřil se a začal dceři vyčítat, že mu nevěří.

Úplně se rozběsnil, až z něho šel strach. I mně přišlo tehdy jeho chování divné a doporučila jsem jí vztah ukončit.Iva brzy na to potkala svého budoucího muže a s ním našla své štěstí. Na Radka jsem vzpomínala často a doufala, že má také spokojený život.

Našel své poslání

Uplynulo téměř třicet let a já ho jednou potkala.Na zastávce tramvaje vybíral peníze na nemocniční klauny. Změnil se hodně, ale oči měl pořád stejné. Oženil se, ale děti se mu mít nepoštěstilo. Jeho sen o šťastném manželství ztroskotal.

Svou rodinu ale nakonec našel v práci pro děti.V tu dobu jsem byla už rok v důchodu a myšlenka, že bych mohla být dál užitečná mě nadchla. Rozdávat úsměv dětem v nemocnici! A tak jsem se zeptala, jestli bychom se nemohli stát parťáky.

A tak už rok chodíme po dětských odděleních různých nemocni, který mohl být kdysi mým zetěm.Konečně se mi splnil můj sen dělat dobré skutky, a to nejen o Vánocích.

Milena.(67), Praha .