Někdy člověk zcela zbytečně začne šťourat do minulosti. A pak se diví, že na něj ze skříně vypadnou nějací kostlivci. Bohužel je to i můj případ.

Už jste určitě také slyšeli o genealogických DNA testech. Je to teď veliká móda. A podlehla jsem jí i já. Tak dlouho jsem o této možnosti dozvědět se něco víc o svém dávném původu mluvila, až můj přítel neodolal.

Testy mi nechal udělat k mým dnešním narozeninám. A já teď držela obálku s výsledky v ruce. A výsledky to byly poněkud překvapující.

Šokující zjištění

Genetický test měl být jen začátkem mého pátrání po rodinných vazbách a sestavování rodokmenu. Jenže hned na začátku celého toho pátrání bylo pro mě šokující zjištění. Můj otec nebyl můj otec!

Ba co víc, téměř dvě třetiny předků, které se mi podařilo dohledat, měly pro mě do té doby zcela neznámé příjmení.

Kdo je můj otec?

Už tak dost nepříjemné zjištění komplikoval ještě i fakt, že jsem jedináček a oba rodiče mi již zemřeli. Říkala jsem si, že nemám vůbec žádnou šanci dozvědět se jak to tedy doopravdy je.

A kdo byl můj pravý otec. Přesto jsem zkusila pátrat dál. Vydatně mi přitom pomáhal můj přítel Patrik. A také všelijaké instituce. Výchozích informací jsem měla sice málo, ale nakonec se přece jen dostavil úspěch.

Ten pán ještě žil

Pak se objevila jasná stopa. Podařilo se nám najít pana Josefa. Ten kdysi bydlel ve stejném městě, jako naše rodina. Dokonce se ukázalo, že se s mojí mamkou dobře znal. Pracovali spolu totiž v jedné kanceláři.

Po dalším pátrání jsme se dozvěděli, že si s mojí mámou nebyli asi docela tak cizí.

Těžké rozhodování

Začínala jsem tušit, že pan Josef by mi mohl dát nějakou odpověď. Jak ale z ním tak najednou přijít. Věděla jsem, že už mu je dvaaosmdesát. Jak mu říct, že jsem možná jeho dcera. Bála jsem se, ale zvědavost byla naprosto nepřekonatelná.

Proto jsme se za ním s Patrikem nakonec přece jen rozjeli. Potřeba pravdy byla silnější než já.

Mile nás přijal

Pan Josef žil v malém bytě v paneláku. Chvíli trvalo, než jsme ho přesvědčili, že nejsme žádní šmejdi ani nějací násilníci. Pomohla nám v tom sociální pracovnice, která s námi šla a kterou pán dobře znal.

Na Mařenku, moji maminku, si dobře pamatoval. Dokonce nám sám prozradil, že do ní byl od prvního momentu, co nastoupil do kanceláře, bláznivě zamilovaný. Ona ale bla o pět let starší a vdaná.

Vůbec nic netušil

Nakonec přiznal, že se s maminkou nějaký čas i scházeli. Moji rodiče tehdy měli krizi. Josefa pak někam přeložili a i když se snažil mámu kontaktovat, ona se ho už stranila. Nikdy se znovu nepotkali.

A po osmi měsících od jeho odchodu, jsem se narodila já. To poznání přišlo jak blesk z čistého nebe. Když jsem mu své podezření sdělila, zablýsklo se panu Josefovi v očích. Nemohl uvěřit, že by mu to moje máma zatajila. Nic netušil, ale s testy DNA souhlasil.

S Josefem se máme rádi

Výsledky testů byly jednoznačné. Josef je můj otec. Můj skutečný otec, který o tom, stejně jako já neměl šedesát let ani tušení. Žije sám, manželka mu umřela. A před třemi roky se mu zabil i jeho jedioný syn.

Nyní jsem si ho nastěhovala k nám domů. Chci ho poznat co nejvíce, snažit se pochopit, jaký je. Už nemáme tolik času, jako kdybychom se znali celý život. Ale máme se rádi. A to je to nejdůležitější.

Magda J. (60), Prachatice