V životě to bohužel občas chodí tak, že nečekaný krok udělají lidé nám nejbližší.

Můj manžel Ota měl problematický vztah se svým bratrem Václavem. Nikdy jsem se nedozvěděla, co si přesně v mládí provedli, ale od té doby se to s nimi táhlo.

Naše rodiny se nenavštěvovaly a pokud už jsme se sešli na nějaké větší oslavě u manželových rodičů, oba bratři spolu nemluvili. Po roce 1989 manželova rodina restituovala dvoupatrový dům.

Ten tedy připadl do vlastnictví tchána, ale on nechal přepsat po jedné třetině na Otu, na Vaška – a zbylou třetinu si ponechal. Možná doufal, že společné vlastnictví oba bratry usmíří. Spletl se. Dům a péče o něj se naopak staly dalším důvodem k hádkám a schválnostem.

Osudná jedna třetina

Před pěti lety tchán zemřel. Dědictví po něm připadlo spravedlivě tchyni i Otovi s Vaškem. Všichni byli ale zvědaví, komu odkázal tu svoji třetinu restituovaného domu.

Obecně se počítalo s tím, že ji rozdělí na polovinu, takže oba znesváření sourozenci budou mít dům přesně půl na půl. K překvapení všech se ale dědicem této třetiny stal náš syn Vojta.

Václav měl také dvě děti, dcery, ale jedna z nich byla už provdaná v Německu a druhá studovala ve Spojených státech. Vojta byl naším jediným potomkem. Snažili jsme se ho s Otou vychovávat tak, aby byl v životě co nejvíc samostatný a dokázal si se vším poradit.

Měli jsme celkem dobré vztahy, i když určité napětí jsme rovněž prožili. To bylo v době, kdy Vojta chodil s dívkou, která měla opravdu špatnou pověst. Naštěstí dostal rozum a ten vztah ukončil.

Nyní to tedy vypadalo, že díky tchánově závěti se vlastnictví onoho domu převážilo na stranu naší rodiny.

Manžel chtěl posílit pozici

Ota měl s domem určité plány, k tomu ale potřeboval souhlas většiny majitelů. Dokud byl spolumajitelem jeho otec, říkal Otovi, že se do ničeho nebude míchat – ať se s Vaškem dohodne. To se samozřejmě nikdy nepovedlo.

Zdálo se, že teď už se Ota nebude na Vaška muset v takové míře ohlížet. Vašek samozřejmě mohl dělat nějaké schválnosti – a bylo celkem jasné, že je dělat bude – ale dvě třetiny rozhodovacích pravomocí ho snadno mohly přehlasovat.

Manžel udělal jednu věc, kterou já jsem považovala za chybu a snažila jsem se mu jí vymluvit. Chtěl po Vojtovi, aby zděděnou třetinu přepsal na něho. Posílilo by to jeho pozici ještě víc. Vojta řekl, že si to rozmyslí.

Viděla jsem na něm ale, jak se ho tenhle návrh dotkl. Byl vždy trochu háklivý na to, když ho někdo považoval za málo samostatného a právě takto bral i tenhle přístup od svého otce. Vojta se rozmýšlel tak dlouho, až nás všechny jednoho dne bolestně šokoval.

Byla to prý výhodná nabídka

Dozvěděli jsme se to nepřímo. Vašek zavolal manželovi na mobil. Ota byl překvapený, proč mu bratr volá. Myslel si, že se konečně chce dohodnout. On mu ale jen vítězoslavně oznámil, že mu náš syn odprodal svůj podíl na domu. Nechtěli jsme tomu věřit.

Ota hned volal Vojtovi. Ten nejdřív nebral telefon. Zvedl to až po několika hodinách a všechno manželovi skutečně potvrdil. Cítili jsme se zrazení a podvedení a bolelo to tím víc, že to bylo od vlastního syna. Chtěli jsme po Vojtovi vysvětlení.

Vymluvil se na to, že potřeboval peníze a strýc mu dal výhodnou nabídku. Napětí v rodině se od té doby ještě víc rozrostlo. Manžel teď už nemluví nejen se svým bratrem, ale ani s naším synem.

Mě jeho jednání také bolí, i když si současně říkám, že to možná byla i naše chyba. O ten dům mi přitom vůbec nejde, nejvíc mě trápí to, že Vojta všechno udělal s vědomím, jak nás to bude mrzet.

Božena L.(54), Olomouc