Nikdy v životě by mě ani na chvíli nenapadlo, co všechno mé rodině přinese rozhodnutí, aby syn chodil do houslí. Úplně nám to změnilo život.

Sotva stojím na nohou a ještě teď se celá třesu nervozitou. Ale už je to naštěstí za námi. A zdá se, že vše dopadlo víc než dobře. Můj Tomáš stojí na pódiu a usmívá se. Publikum je spokojené a tleská. Snad toto jediné vystoupení dokáže změnit celou situaci.

A zase vrátí náš život do starých dobrých kolejí. A hlavně Tomáše přivede zpět do života. Už jsem vážně přestávala doufat, že se to někdy povede.

V zajetí hudby

Nevím, co mě to tenkrát napadlo vzít svého čtyřletého syna do Národního divadla na operu Čert a Káča. Tomášek byl nastrojený v dlouhých kalhotkách, bílé košilce a měl také malou úzkou kravatu. U šatny dostal kukátko a byl strašně důležitý.

V lóži jsme byli naštěstí sami. Jinak nevím, co bych dělala. Mého syna hudba totiž úplně uchvátila. Jakmile zaznělo prvních pár tónů, vyskočil ze židle a začal šermovat rukama, jako když diriguje. Úplně se do té hudby ponořil a nic kolem sebe nevnímal. Celé představení stál dirigoval.

Mami, to chci také umět

Nechápala jsem to. U nás v rodině jsme široko daleko byli vždy hudbou nepolíbení. Nikdo nikdy na žádný hudební nástroj nehrál. Já dokonce i falešně zpívám. Přesto syn týden po návštěvě divadla ke mně přišel a řekl, že chce hrát na housle. „Mami, a chci hrát jako ti pánové v divadle.“

Musela jsem hrát také

Na housle byl můj nadšený synek ještě moc malý, a tak jsme začali s píšťalkou u pana profesora Žilky. Pro syna to byla úžasná zábava, pro mě utrpení.

Musela jsem totiž hrát na píšťalku také a při mém nedostatku hudebního sluchu to byla jedna velká ostuda. Snažila jsem se s Tomášem doma cvičit, abych byla alespoň trochu v obraze. Ale bylo to marné. Na syna jsem neměla.

Na lidušce se snažil

Tomáše housle sice bavily, ale měl i mnoho jiných zájmů. Po absolventském koncertu jsem si říkala, že už bude s houslemi asi konec. Tomáš ale přišel s nápadem, že by ještě zkusil pokračovat a hrát country v kroužku paní učitelky Věry.

Byl zrovna v pubertě a já byla s manželem ráda, že má nějakou zábavu. A syn se do toho pustil opravdu s plnou vervou. Cvičil i několik hodin denně. Také o sebe začal více dbát a byl pořád jako duchem nepřítomen. „Je zamilovaný,“ konstatoval manžel.

„Má na to věk. Tak mu to přej.“

Šokující pravda

Samozřejmě že jsem to synovi přála. Bylo mu sedmnáct, byl hezký a holkám se jistě líbil. Proto jsem se ho začala tak trochu vyptávat. Chvíli dělal tajnosti, ale pak mi řekl, že tu jeho lásku uvidím na koncertě. Moc jsem se těšila, byl to jeho první veřejný koncert.

Na violu ho doprovázela jeho paní učitelka. „A kde máš tu slečnu?“ zeptala jsem se celá nedočkavá po koncertě. „No vždyť už jste ji přece viděli.“ Nechápali jsme. „No přece na pódiu se mnou.“ Málem jsem omdlela.

Zatočil se se mnou celý svět, naštěstí mě muž včas zachytil. To přece nemůže být pravda. Vždyť ta učitelka by mohla být jeho matka!

Nedalo se ale nic dělat

Syn vůbec nechápal naše obavy a nesouhlas. Byl zamilovaný do své učitelky Věry, která byla o jednadvacet let starší! Nic nezabíralo. Vypadalo to totiž, že paní profesorka je také zamilovaná.

Ale aby předešla všem dalším skandálům, které kvůli tomu hrozily, odešla ze školy a začala učit jinde.

S Tomášem se ale scházeli dál. Byl už plnoletý. Nemohli jsme nic dělat. Ale naši rodinu to úplně rozvrátilo. Manžel se s Tomášem hrozně pohádal a řekl mu, že je úchyl, a ta stará bába také. Tím pro syna skončil. Odstěhoval se od nás a dlouho se vůbec neozýval.

Jejich láska byla pevná

V den, kdy mu bylo dvacet, se s paní Věrou oženil. Na svatbě jsme nebyli. Mezitím syn dál hrál na housle, studoval na konzervatoři a sbíral první větší úspěchy. A pak se narodila moje vnučka Viktorka. Věra porodila v pětačtyřiceti krásné zdravé dítě.

Syn s otcem ještě stále nemluvil, ale já si mohla občas chodit holčičku pochovat. A viděla jsem, že láska těch dvou není nějaká abnormálie, jak to označoval můj muž. Jejich vztah byl skutečně láskyplný, hřejivý a krásný.

Přišlo to rychle

Z mého syna se stal úspěšný houslista, moje vnučka rostla jako z vody a vše se zdálo být zalité sluncem. Pak ale Věra onemocněla. Zprvu se zdálo, že jde jen o nějakou virózu.

Jenže byla to rakovina. Věra statečně bojovala, ale nevyhrála. Umřela v pouhých dvaašedesáti letech.Tomáše to úplně zničilo.

Nechtělo se mu žít

Syn přestal hrát. Na housle se nemohl ani podívat. „Nejde to, mami,“ říkal mi. „Každou notu, každý tah smyčcem mě naučila Věruška. Bez ní to nejde.“ Uzavřel se do sebe a rezignoval na život.

Přestal se zajímat i o svou dceru, jako by jí vyčítal, že ona tu je a máma ne. Umírala jsem strachem za něj, co s ním bude. Bála jsem se, že umře steskem. Věra měla mladší sestru, která žila v Německu, a s ní jsme navázali kontakt.

Sestra nám všem pomohla. Když k nám přijela, Tomáš ji nejprve nechtěl ani vidět. Nakonec se spolu ale sešli. Co všechno si řekli, nevím. Tomáš ale po pěti letech začal zase hrát. A nyní ho čeká několik koncertů.

Stále si ale říkám, že kdybychom hned na samém začátku byli ke vztahu našeho syna trochu více tolerantnější, možná mohlo být všechno jinak. Vím, že se Věra ke konci svého života moc trápila, že jejich láska zničila Tomášovi vztah s rodiči.

Zdena H. (71), České Budějovice