Lituji, že ke mně muž nebyl otevřenější. Kdo ví, jak by se naše manželství vyvíjelo, kdyby mi manžel o své hrozné nemoci řekl. Takhle mi zůstaly jen výčitky.

Naše láska se časem někam vytratila a muž se ke mně chval, jako kdybych byla vzduch. Porozumění jsem našla u jiného, ale když jsem chtěla nakonec manžela opustit, dozvěděla jsem se hroznou věc.

S Igorem jsme se brali, když mi bylo jednatřicet a jemu sedmatřicet let, nebyli jsme už jsme tak moc mladí, ale měli jsme se rádi a byli jsme už taky rozumnější.

Rozhodnutí vzít se bylo oboustranné, sice žádná velká romantika, ale my věděli, že chceme žít spolu. Po roce se nám narodil syn Ivan, byli jsme oba šťastní, Igor vydělával docela dost na to, aby nás slušně uživil.

Nebyli jsme nijak moc nároční, žili jsme si spokojeně. Byly to krásné časy. Když si dnes prohlížím staré fotky a vzpomínám na tu dobu, je mi teskno.

Začal se měnit

Léta plynula, syn pomalu dospíval a já si jednoho dne najednou uvědomila, že se z našeho vztahu něco vytratilo.

Igor se poslední dobou choval nějak jinak, vypadal, že má nějaké starosti, ale vždycky, když jsem se ho zeptala, co se děje, jen zamumlal, že něco v práci. Evidentně o tom nechtěl mluvit, tak jsem to nechala být.

Však až to bude chtít říct, řekne mi to, pomyslela jsem si. Jenže neřekl nic. Ale to by nebylo to nejhorší. Postupně jeho zájem o mně jako o ženu úplně ochladl. Vrtalo mi to pořád hlavou. Nakonec jsem usoudila, že je to věkem, to se přece některým mužům stává.

Syn Ivan studoval na vysoké mimo naše městečko, jezdil domů jen občas a já si neměla ani s kým popovídat, někam vyjít, natož něco jiného.

S Igorem už doma nic nebylo, sotva na mě promluvil, pořád si žil jakoby ve vlastním světě a na všechny mé otázky odpovídal, že se nic neděje. Pomalu jsem toho začínala mít dost.

Do padesátky mi zbýval jen rok, ale cítila jsem se stále ještě plná sil a nechtěla jsem s životními radostmi „skončit“ takhle brzy. Vždyť dnes to přece pro ženu není žádný hrozný věk!

Chtěla jsem prostě ještě žít a cítit, že jsem stále ještě žádoucí, a to mi Igor nijak neposkytoval. Navíc veškeré mé snahy o nějakou rozumnou domluvu šmahem odmítal. Začínala jsem být zoufalá.

Lásku jsem našla jinde

A pak jsem jako naschvál potkala Václava. Nastoupil k nám do práce, sice do jiného oddělení, ale často jsme se potkávali. Dokonce tak často, až se mi začalo zdát, že moji společnost záměrně vyhledává. Vždycky se na mě dlouze díval a mně to dělalo moc dobře.

Pak mě jednoho dne pozval na kávu. Na tom přece nic není, říkala jsem si a pozvání přijala.

Povídali jsme si dlouho a já postupně zjišťovala, že je to báječný chlap, pořád jsme si měli co povídat, smáli jsme se stejným věcem… Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem se naposled zasmála doma.

Bylo to velmi příjemné přátelství, alespoň nějakou dobu jsem to tak i brala. Jenže se stalo něco, s čím jsem nepočítala – ve svém věku jsem se do Václava zamilovala jako malá holka. A on do mě také, aspoň to tvrdil. Scházeli jsme se čím dál častěji.

Zpočátku jsem měla trochu špatné svědomí, ale postupem času jsem zjistila, že Igor si snad ani nevšiml, že jsem teď tak málo doma. Konec konců měl vždycky doma navařeno a uklizeno, s tím se zřejmě spokojil.

Tím víc mě štvalo, že mě bere jen jako takovou potřebnou součást domácnosti a na moje potřeby kašle. To byla pochopitelně živná půda pro to, abych spadla do jiného vztahu. A stačilo přece tak málo…

Chtěla jsem odejít

S Václavem to bylo něco docela jiného. Úplně jsem rozkvetla, zase jsem se dovedla těšit z maličkostí, malé kytičky, kterou mi Vašek donesl, pozvání do kina, na večeři. Už jsem se doma ani netajila tím, že někam s někým chodím.

Měla jsem dokonce dojem, že Igorovi to takhle svým způsobem vyhovuje. Jenže tahle situace čím dál tím méně vyhovovala mně. Nejsem stavěná na to, abych žila ve dvou vztazích, i když ten s Igorem se podle mě už snad ani nějakým vztahem nazvat nedal.

Ale byli jsme pořád manželé. Začala jsem uvažovat o rozvodu a přemýšlela o tom stále častěji. Všechny mé předešlé pokus o sblížení s Igorem ztroskotaly a já už neměla sílu naše manželství nějak slepovat.

Když jsem to jednu nadhodila Václavovi, řekl mi, že v to doufal.

Měla jsem sice trochu výčitky kvůli Ivanovi, ale ten už nebyl žádné malé dítě a říkala jsem si, že i přes své zřídkavé návštěvy doma určitě nemůže nevidět, jak to s jeho otcem je, a určitě mě pochopí.

Všechno jsem důkladně promýšlela a nakonec jsme se pevně rozhodla, že to Igorovi řeknu. Možná je to moje poslední šance na to, abych ještě byla v životě šťastná. A taky jsem si myslela, že Igorovi to nejspíš stejně bude jedno. Vždyť se chová tak, že mu na mně vlastně už vůbec nezáleží.

Podivná podmínka

Pečlivě jsem se na ten nepříjemný rozhovor připravovala. Sepsala jsem si všechny argumenty, které mě napadly, přesto jsme se toho rozhovoru trochu bála. Byla jsem už ale pevně rozhodnutá, že o rozvod požádám.

Sedla jsem si s Igorem k večeři, ve které se stejně jen tak ponimral, pak jsme sklidila talíře a požádala ho, aby neodcházel do pokoje, že s ním potřebuju něco důležitého probrat. Nevypadal ani moc překvapeně, jen si sedl zpátky na židli a čekal.

Možná už něco tušil, musel by taky být snad slepý, aby si nevšiml, jak jsem se poslední dobou změnila. Beze slova mě vyposlouchal, jak vrším jeden argument za druhým.

Když jsem skončila, smutně se na mě podíval a řekl, že to už stejně dávno tušil, a všechno, co jsem mu řekla, je prý v podstatě pravda a on s tím nic dělat nemůže. Nakonec mi řekl, že nechce bránit mému štěstí, ale má jednu prosbu:

ať zatím žádost nepodávám, ale počkám ještě půl roku. Takovou reakci jsem nečekala. Dívala jsem se na něj a v tu chvíli si uvědomila, jak hrozně za poslední dobu sešel. Půlroční lhůta se mi zdála sice dost dlouhá, ale nějak jsem neměla sílu se s ním dohadovat.

Ptala jsem se samozřejmě proč, ale to mi říct nechtěl. Vypadal však, že mu na tom opravdu hrozně moc záleží. Zamyslela jsem se nad tím a pak jsem si řekla, že se tím vlastně nic nezmění.

Stejně budou naše životy pokračovat jako dosud, a já aspoň zjistím, jestli mě má Václav opravdu tak rád, jak tvrdí, protože pak tu půlroční lhůtu přijme. Co bych dělala v případě, kdyby ji nepřijal, o tom jsem vůbec nepřemýšlela.

Hrozné odhalení

A nepřemýšlela jsem ani o tom, proč měl Igor takovou zvláštní prosbu. Prostě jsem nad tím mávla rukou. Byla jsem tehdy asi taky slepá. To nejjednodušší vysvětlení mě vůbec nenapadlo.

Václav se nad tím půlročním „odkladem“ sice pozastavil, ale nakonec řekl, že mu stojí za to si na mě ještě počkat. A tak vše pokračovalo dál v zajetých kolejích.

Až jednoho dne, asi tak po třech měsících, jsem přišla domů z večeře s Václavem, a doma nikdo nebyl. Pak jsem našla na stole lístek od Igora, že ho odvezli do nemocnice. Zmocnilo se mě neblahé tušení.

Okamžitě jsem tam volala, ale nechtěli mi po telefonu nic moc říct, jen jsme si domluvila na druhý den schůzku s Igorovým ošetřujícím lékařem. Vzala jsem si v práci volno a šla do nemocnice.

Tam jsem se dozvěděla šokující zprávu – můj manžel má nádor v hlavě a umírá! Nemohla jsem tomu uvěřit, ale současně mi bylo jasné, že je to pravda.

Teprve teď se mi začaly skládat všechny ty věci z posledního roku, Igorovo chování, jeho žádost o odklad rozvodu… Připadala jsem si jako ve zlém snu. Proč mi ale nic neřekl? Vždyť mohlo být všechno jinak!

Lékař mi řekl, že Igor výslovně požádal, aby o jeho zdravotním stavu nebyl nikdo informován, ani já, ani náš syn. Nechtěl nám prý přidělávat starosti.

Nádor totiž nešel operovat a na kontrole před těmi třemi měsíci Igorovi sdělil, že už mu zbývá maximálně půl roku života. Proto ta lhůta! Jenže Igorovi nebyl dopřán už ani ten půlrok. Jeho stav se náhle hodně zhoršil, proto musel do nemocnice. Zemřel druhý den.

Od té doby si připadám jako ten nejhorší vyvrhel. Pořád se mi hlavou honí, jaké to mohlo být, kdyby jen býval o své nemoci řekl. Ale už je pozdě. S Václavem jsem se nakonec rozešla.

Hrozně jsem to obrečela, protože se bojím, že teď už zůstanu do konce života sama. Ale neměla jsem sílu v našem vztahu pokračovat. Jsou to už tři roky a já stále jen doufám, že čas jednou vše aspoň trochu zahojí…

Alžběta (54), jižní Morava