Potkala jsem kdysi muže, o kterém jsem celou dobu předtím snila. Nedokázala jsem ale tuhle životní šanci dotáhnout do konce.

Bylo to počátkem devadesátých let, když jsem přijela do Olomouce za bývalou spolužačkou. Dlouho jsem ji neviděla, jenže nedopadlo to dobře. Na místě jsem zjistila, že ona kamarádka je až po krk ponořena v osobních problémech.

Nechtěla jsem je s ní řešit, bylo by mi to nepříjemné. Místo hezkého setkání jsem najednou měla spoustu volného času – domů jsem se nechtěla hned vracet.

Díval se na mě

Rozhodla jsem se, že se budu jen tak toulat po Olomouci, ostatně je to hezké město se spoustou věcí k vidění. Nastoupila jsem do tramvaje. Všimla jsem si, že se na mě díval jeden docela pohledný muž.

Byla jsem v tu dobu sama a trochu už jsem panikařila z toho, že je mi třicet a nejsem ještě vdaná. Mladík zaregistroval, že o něm vím, ale koukal na mě dál. Byl mi sympatický a tak jsem se na něho usmála. On se usmál také.

Dodala jsem si odvahu a přistoupila až k němu. Pozdravila jsem ho a dali jsme se docela nenuceně do řeči. Prozradila jsem mu, že nejsem z Olomouce a že město moc neznám. Stalo se to, v co jsem nejspíš podvědomě doufala. Slíbil, že mě po Olomouci provede.

Představil se mi. Jmenoval se Jakub. Vystoupili jsme v centru města a Jakub mi zatím prozradil pár věcí o sobě. Byl momentálně bez partnerky, s přítelkyní se rozešel nedávno. Pořád ho to ještě trápilo.

První a poslední polibek

Jakub mi řekl, že v té tramvaji mu nešlo o to, sbalit mě, prostě jsem ho skutečně zaujala. To mě potěšilo. Čím déle jsme si povídali a byli spolu, tím víc jsme oba zjišťovali, jak hodně toho máme společného.

Po půlhodině už mi připadalo, jako bych našla svoje dvojče v mužské podobě, zkrátka dokonalý ideál. To už jsem byla do Jakuba zamilovaná a v duchu jsem si malovala naši možnou společnou budoucnost. Jakmile mě můj nový známý vzal za ruku, nebránila jsem se.

Tělem mi tehdy projelo příjemné zamrazení. Připadalo mi, že k sobě opravdu patříme a že se právě v ten den naprosto změnil můj život. Jakub se mě pak zeptal, jestli mě může políbit.

Souhlasila jsem a sama jsem mu k polibku nabídla své rty. Byla to naprosto úžasná chvíle, až jsem se téměř rozplakala. Tušila jsem, že na tento okamžik budu vzpomínat celý život.

Propásla jsem šanci

Měla jsem v plánu původně přespat o oné kamarádky. Když jsem zjistila, že to nepůjde, rozhodla jsem se, že se ještě téhož dne vrátím zpátky. Jakub mi ale navrhl, že mi nocleh zařídí. Stáli jsme na náměstí a já najednou trochu zpanikařila.

Napadlo mě, jestli se třeba nemýlím a jemu nešlo jen o to, abych s ním strávila noc. Jakub mě požádal, ať na něho chvíli počkám, že něco musí zařídit. V hlavě mi nastal zmatek.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem z náměstí zbaběle utekla. Nastoupila jsem do tramvaje a dojela na vlakové nádraží. Tam jsem si to ovšem rozmyslela a honem spěchala zpátky na místo, kde jsme se s Jakubem rozešli.

Už tam nebyl. Čekala jsem hodinu, ale nepřišel. Pátrala jsem po něm, dala jsem si i pár inzerátů do tehdejších novin. Nevěděla jsem o něm nic, pouze křestní jméno a to, jak vypadá.

Všechno bylo marné, už jsem ho nikdy nenašla. Po roce jsem se dala dohromady s bývalým spolužákem, vdala jsem se, měli jsme spolu děti. Na to krásné odpoledne v Olomouci jsem často vzpomínala.

Litovala jsem své tehdejší zbabělosti a hlouposti. Až nedávno jsem náhodně na internetu narazila na Jakubovu fotku. Čas mu přidělal vrásky stejně jako mně, ale poznala jsem ho zcela bezpečně.

V první chvíli mě napadlo, že mu napíšu na mail, který tam měl uvedený, ale potom jsem si řekla, že už by si mě stejně nepamatoval. Oba jsme už měli dávno své životy. Občas si ale říkám, jaký by asi byl můj život, kdybych tehdy z náměstí neutekla.

Marie Z. (60), Krnov