Některé lásky nedojdou naplnění, ale přesto trvají dlouhá léta. Mám s tím svoji vlastní zkušenost.

Pokaždé, když se mi v životě přestalo dařit a chtěla jsem znovu nabrat sílu, vracela jsem se k tomu, co mi v minulosti dělalo radost. Na dně šuplíku jsem měla za tím účelem takovou složku, kam jsem si schovávala různé cenné věci: fotky dětí, milostné dopisy…

Dva z nich pocházely od mého manžela, ale zbytek těch dopisů psal pisatel, jehož totožnost jsem neodhalila. Myslela jsem si, že to takto zůstane po celý život.

Zůstaly mi dcery a vnoučata

Neměla jsem příliš snadný život, ale věděla jsem, že jiní jsou na tom hůř. Moje starší sestra se nedožila ani padesátky, infarkt ji zabil zcela nečekaně. Hodně mě to zasáhlo, protože v takových případech si člověk dobře uvědomí, že ani on tu nebude věčně.

Když jsem se pak rozváděla, připadalo mi to sice jako těžká životní zkouška, ale ne katastrofa. Manžel se zamiloval do mladší ženy; s tím jsem nemohla nic udělat.

Rozvod proběhl naštěstí v poklidu a já si brzy poté našla i přítele, s nímž jsem prožila několik krásných let.

Skončilo to opět rozchodem a následoval další vztah, ale nakonec jsem stejně zůstala sama. Neřešila jsem to, měla jsem dost kamarádek a také dvě dcery, které se šťastně provdaly, a já hlídala vnoučata. Zdraví mi sloužilo a tak jsem stáří přijímala celkem vyrovnaně.

Nebyla jsem namyšlená

Ty dopisy, o nichž jsem se zmínila na začátku, jsem dostávala v průběhu několika let. Začalo to už na gymnáziu. Autor se nikdy nepodepsal, ale podle obsahu mě měl tajně rád. Byla to krásná slova, snad i trochu přehnaná, jak milostná psaní bývají.

Jeden čas jsem tehdy toužila toho ctitele poznat, ale sám se této možnosti vzdal. Myslel si, že pro mě není dost dobrý – a také to takhle přímo v jednom dopise napsal.

Já jsem si nemyslela, že bych byla nějakou nedostupnou namyšlenou krasavicí, která je vybíravá. Když to ale není komu vysvětlit, těžko se s tím dá něco udělat. Neznámý o mně věděl hodně, chodila mi i přání k narozeninám a také k úspěšně složené maturitě.

Později to můj tajný ctitel už vzdal. Možná i proto, že věděl o mé svatbě a o tom, že čekám dítě. Myslela jsem si, že jeho identita pro mě zůstane už navždy tajemstvím.

Kluk z vedlejší třídy

Párkrát jsem se o neodhaleném nápadníkovi bavila i se spolužačkami. Odhadovaly jsme, kdo by to asi mohl být. Nikdy jsme se ale k ničemu nedobraly.

Až před časem, kdy zemřela jedna kamarádka a já se do rodného městečka vrátila na její pohřeb, přišlo nečekané odhalení.

Protože ona kamarádka byla hvězdou celého gymnázia, sešlo se na posledním rozloučení opravdu hodně lidí. Povšimla jsem si, jak na mě během smutečního obřadu stále hledí jeden muž.

Nevzpomínala jsem si, kdo by to mohl být a tak jsem se zeptala bývalé spolužačky, která stála vedle. Ta mi pošeptala, že dotyčný chodil do vedlejší třídy a já si vybavila jeho tvář zamlada. Jak jsme vycházeli z obřadní síně, přistoupil ke mně a pozdravil mě.

Zmocnilo se mě zvláštní, ničím nepodložené napětí. Muž použil oslovení z oněch dopisů a mně došlo, že právě on mi tak dlouho anonymně vyznával lásku. Zeptala jsem se ho přímo a on se na rovinu přiznal. Přála jsem si dozvědět se, proč mě tehdy neoslovil přímo.

Nabídl mi pozvání na kávu a já souhlasila. V kavárně jsem se dozvěděla, jak se do mě zamiloval už v prváku, ale nikdy si netroufl mi to dát najevo. Byl hrozně nesmělý.

Teprve život ho později naučil, že je lépe něco udělat než neudělat. Prožil celkem normální život, ale na to, co ke mně pociťoval, nikdy nezapomněl. Občas přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdyby si tenkrát troufl mě oslovit.

Jak dlouho by to trvalo? Stali by se z nás manželé? Byli bychom oba šťastnější. To už se nikdy nedovím, ale jsem ráda, že se ta záhada z dob mého mládí objasnila.

Iva L. (63), Liberec