Největším přáním naší nemocné dcerky bylo jet k moři. Lékaři jí tu cestu ale zakázali. Tak jsme jí pořídili alespoň velkou lasturu. A stal se zázrak!
Alenka na mě upřela své krásné oči a šeptla: „Mami, já už asi nikdy neuvidím moře!“ Posadila se na nemocničním lůžku a několikrát zakomíhala hubenými nožkami.
„Já si myslím, že člověk může žít i bez toho, aby viděl moře,“ odpověděla jsem a pohladila svoji desetiletou dcerušku po hlavě.
„Ale já bych moře moc ráda viděla, slyšela šplouchat vlnky a nechala bych si od nich pusinkovat nohy.“ Alenka byla onkologický pacient. Vše začalo už v jejích devíti letech, kdy upadla na kole a my s ní vyrazili na pohotovost. Už tehdy se lékařům něco nezdálo.
Strašlivá diagnóza se záhy stala skutečností. Alenka měla před sebou maximálně rok života. Krásná, malá holčička plna elánu a pohybu, se stala postupně svým vlastním stínem, který se ploužil po našem domku a posléze v nemocničních chodbách.
Spásný nápad
Naděje ale umírá poslední. Stále jsme s manželem věřili, že se stane zázrak! Jenomže naše přesvědčení časem uvadalo. V jednu chvíli jsem byla rozhodnuta, že Alenku skutečně vezmeme k moři, ale lékaři nám to zakázali. Cesta by byla pro Alenku velkou zátěží.
Hledala jsem v sobě sílu, kterou bych se vzepřela názoru lékařů a dceři splnila její největší přání. Moře kreslila neustále. Postupně k němu přidávala i lodě, palmy, pláž a lastury. A já tehdy dostala nápad právě při pohledu na ty lastury.
Alenka moře uslyší a bude to věrná imitace! Ovšem koupit velkou lasturu nebylo nic lehkého. Oběhla jsem mnoho obchůdků, než se mi podařilo ji sehnat. Dceři jsem ji předávala jako ten největší poklad. Tehdy se k ní v nemocnici seběhly snad všechny děti z oddělení.
Tritonka
Nemohla jsem odtrhnout oči od dcerky, která byla najednou tak šťastná! „To je tritonka, staří Římané na ni troubili!“ prohlásila jsem. „Přilož si ji k uchu. Slyšíš moře?“ Okamžitě nadšeně přikývla. Lehla si na postel a lasturu nechala přitisknutou k uchu.
Ostatní děti jsem musela utišit. Chtěly také uslyšet šumění mořských vln. Alenka však lasturu bránila, nechtěla ji už dát z ruky. Nakonec ji ale přece jen půjčila, byla to vždy hodná holčička. Příští ráno jsem měla překvapivý telefonát! Volal doktor z nemocnice, který Alenku léčil.
K moři
„Zdá se, že chemoterapie zabrala,“ sdělil mi a já vycítila v jeho hlase tón překvapení. Od chvíle, co jsem Alence velkou lasturu přivezla, začal se její zdravotní stav nejdříve stabilizovat a posléze zlepšovat.
Naše naděje na to, že se dcera jednou přece jen uzdraví, každým měsícem vzrůstala. Lékaři nadšeně hovořili o tom, že léčba zabírá. Lastura se stala Alenčinou nejoblíbenější hračkou, jako by ji nabila novou energií.
A co víc… Lékaři za pár měsíců povolili Alence i cestu ke skutečnému moři. Její stav se i nadále lepšil. Byť jí lékaři nejdříve dávali jen rok, je tu s námi stále, letos ji čeká maturita.
Šárka (51), Praha
Velká lastura a šumění moře, to je zajímavý nápad! Je skvělé slyšet, že se Alence daří líp. Držím palce!
Už jsem slyšela o léčivých účincích zvuků přírody, ale takový příběh mě fascinoval. Přeji Alence zdraví a sílu!
Moc mě to dojalo, přesně takové příběhy nám ukazují, jaká je síla naděje a lásky. Držím Alence palce!
To je úžasný příběh! Šumění moře v lastuře dokáže zázraky, to jsem netušila. Přeji Alence hodně zdraví!