Měla jsem nepříjemnou povahu a kvůli ní jsem ztratila ideálního partnera.

Až v době, kdy jsem se cítila stárnoucí a sama, jsem si uvědomila, jak málo jsem byla schopná dělat v životě kompromisy. Kdybych jich bývala byla schopná, mohla jsem prožít partnerské štěstí.

Jeho odchod mě šokoval

Nejspíš se na mě podepsala rodinná výchova, byla jsem totiž jedináček a rodiče mi dopřávali cokoliv, o co jsem si řekla. Pak jsem to automaticky očekávala od svého okolí, včetně vztahů s muži.

Cítila jsem se velmi dotčená, když se se mnou rozešel první přítel se slovy, že si o sobě moc myslím. Mávla jsem nad tím rukou a myslela jsem si, že můžu mít někoho lepšího. Doopravdy hluboce jsem se zamilovala, když mi bylo jednadvacet.

Štěpán byl atraktivní a přitom měl mírnou povahu. Měl mě rád a snesl by mi modré z nebe. Zpětně vím, že byl až moc slušný a neměl odvahu se mi vzepřít. Tehdy jsem ale jeho přístup brala jako samozřejmost.

Začali jsme spolu i bydlet. Všechno probíhalo k mojí spokojenosti, proto pro mě bylo naprostým šokem, když mi jednoho dne Štěpán řekl, že odchází.

Nedokázal mi důvody říct do očí, dostala jsem od něho pak dopis. Bylo to nepříjemné čtení, protože poukazoval na nepěkné rysy mé povahy.

Všechno mi došlo až pozdě

Na Štěpána jsem se tehdy hodně zlobila a snažila se ho vidět v černých barvách. Když jsem potom začala chodit s dalším partnerem, hned jsem vše směřovala ke svatbě. David byl úplně jiný než Štěpán, nenechal si toho moc líbit.

Nepodařilo se nám založit rodinu a po pěti letech manželství jsme se rozvedli. Dál jsem věřila, že na mě někde čeká nějaký ideální partner – a léta ubíhala. V panice jsem se po třicítce vdala za muže, kterého jsem nemilovala.

Dopadlo to tak, jak muselo. Zůstala jsem dvakrát rozvedená a bezdětná. Teprve po padesátce mi došlo, jak jsem si vše pokazila svojí nepříjemnou povahou. Kdybych se bývala dovedla chovat lépe a zůstala se Štěpánem, mohlo být všechno jinak. Dnes už je ale pozdě.

Lucie S. (56), Prostějov