Klečela jsem u ní a nabízela svůj život za její. Všechny prosby byly marné. Dcera zemřela krátce po naší báječné dovolené. V zoufalství jsem žila mnoho let. Pak můj život změnilo jedno náhodné setkání.

Vysnily jsme si pohádkovou dovolenou. Já i moje dcera Anička jsme milovaly moře, a tak jsme se rozhodly pro dámskou jízdu. Procházely jsme všechny možné katalogy cestovních kanceláří a nevěděly, pro kterou destinaci se rozhodnout.

Po dnech dohadování a posuzování všech pro a proti jednoznačně vyhrál Zakynthos, známý ostrov v západní části Řecka. Náš společný výlet byl báječný. Průzračné azurové moře nás denně pohlcovalo a s dcerou jsme si to náramně užily.

Anička si tam našla nové přátele, se kterými pak oslavila své dvacáté narozeniny. Vypadala tak šťastně, života si uměla náramně užívat. Nikdy jsem nepoznala usměvavějšího a pozitivnějšího člověka, než byla ona. Milovala humor, hudbu a zbožňovala tanec.

Byla opravdu nadaná, tančila už od raného dětství a pokaždé byla hvězdou parketu. Nebylo tedy divu, že si velice užívala i typických řeckých diskoték. Poslední dny se však zdála poněkud unavenější. Vypadalo to, že na ní leze nějaká chřipka.

Osud byl neúplatný

Po příjezdu nastal zlom. Celý život se mi obrátil vzhůru nohama. Bylo až k neuvěření, jak rychle se vše událo. Tyhle vzpomínky jsou i po letech tak živé! Při příjezdu se z jindy usměvavého děvčete stal chodící pobledlý duch.

Vždy měla štíhlou postavu, ale tentokrát byla jen kost a kůže. Její oči posmutněly a potemněly, jakoby už cítila, co se blíží. V noci téměř nedýchala a trpěla těžkou závratí. Neváhala jsem a dovezla ji do nejbližší nemocnice.

Nedočkavě jsem čekala na verdikt lékařů. Bloumala jsem po nevlídné chodbě a prohlížela si nemocniční interiér a neustále se uvnitř utišovala, že dcera bude v pořádku. Manžel mě objímal a uklidňoval, ačkoli bylo očividné, že sám je nervózní.

Anička je zlatá, hodná dívka, nenadešel ještě její čas, říkala jsem si. Určitě to bude jen nějaká nepříjemná viróza! Dozvěděla jsem se ale to nejhorší, co se každá matka může dozvědět. Dcera má nádor a ten je v pokročilém stádiu.

Zákeřná nemoc, dlouho člověk netuší, že jí má a bez problémů s ní žije. Když jsme se vrátili domů, nezamhouřili jsme oči. Od té doby začalo dlouhodobé nespavé období. Začal boj, kdy člověku dochází, jak moc je život vzácný.

Všichni jsme šli až za své hranice, den ode dne jsem byla víc na zhroucení. Nezvládala jsem se dívat na svojí milovanou dcerku. Den po dni byla křehčí a slabší….

Vydechla naposledy

Seděla jsem u ní na lůžku v nemocnici a držela její kostnatou ruku. Nemohla jsem z ní spustit oči, které stále nevěřily, že vše kolem je reálné. Před dvěma týdny jsme spolu vesele pobíhaly na pláži, teď koukám do očí s modrofialovými povlaky.

Už týden se neusmála, pomyslela jsem si. Chemoterapie už by byla k ničemu, řekli mi lékaři, a já věděla, že se nemýlili, na Aničce bylo tak šíleně patrné, že svůj přetěžký boj vzdává. Jak v prvních, tak v posledních chvílích jejího života jsem stála při ní.

Mé zoufalé modlitby byly silnější, než cokoli na světě. Nechtěla jsem si připustit, že odchází. Najednou ale bylo všechno jasné. Věděla jsem, že se Anička se mnou loučí. Urputně jsem držela její zmrzlou ruku a nedokázala jsem si připustit, že je navždy pryč.

Nikdy už neuslyším její smích, nikdy už ji neobejmu a neuvidím. Svět se ocitl v temném povlaku, oči mě pálily od neústupného pláče.

Utápěla jsem se v žalu

Od Aniččiny smrti se všechno změnilo. Nejenže jsem nebyla schopná dál pracovat, nedokázala jsem jíst, pít a spát. Najednou ztratil můj život smysl. Neměla jsem proč být na tomto světě, peníze a práce se pro mě staly nesmyslnou záležitostí.

Přestala jsem se stýkat s kamarádkami a známými, nechtěla jsem nikoho vidět. Zaměstnání jsem opustila a našla si práci z domova. Také s manželem jsme se odcizili, každý se se ztrátou vyrovnával po svém.

Není divu, že jsme brzy spolu podepsali rozvodové papíry a naše cesty se rozešly. Utápěla jsem se v žalu a dlouhá léta jsem trávila o samotě. Kromě nezbytných nákupů, návštěv lékařů a úřadů jsem vycházela z domu jen jednou týdně za Aničkou na hřbitov.

Pokaždé jsem hrob, v němž spočívala moje dcerka, smetla košťátkem a pečlivě umyla náhrobek. Na čistou desku jsem položila jednu rudou růži s černou mašličkou a zapálila svíčku.

U místa posledního odpočinku mé milované Aničky jsem dokázala stát a plakat třeba i dvě hodiny. V duchu jsem s ní rozprávěla a snažila se představit, jak by nyní vypadala, kolik by měla dětí, jestli by měla hodného muže.

Okolí jsem příliš nevnímala, ale když mě někdy přece jen něco rozptýlilo, a já se porozhlédla kolem, viděla jsem soucitné pohledy lidí. Zřejmě jim podle Aniččiny fotografie a dat vytesaných do pomníku bylo jasné, že pod kamennou deskou leží moje holčička.

Hledá se babička

Už jsem nedoufala, že ještě někdy zažiju něco hezkého. Přesto se stalo něco neuvěřitelného. Bylo to právě v den patnáctého výročí Aniččina úmrtí. Tehdy nebyla sobota, ale neděle, tedy den, kdy jsem obvykle na hřbitov nechodila.

Přes záplavu slz jsem neviděla, že se ke mně někdo blíží. Ucítila jsem až jemný dotek na paži. „Prosím, paní, nezlobte se. Nemáte sirky? Chci na maminčině hrobě zapálit svíčku a zapomněla jsem je doma,“ oslovil mě příjemný ženský hlas.

Otřela jsem si oči a pootočila jsem se jeho směrem. Uviděla jsem asi pětatřicetiletou ženu, která měla oči stejné, jaké mívala moje dcera. Po zádech mi přejel mráz a třesoucí rukou jsem jí podávala sirky.

Když si je ode mě brala, vzala jsem její ruku mezi své dlaně a hlasem přerušovaným vzlyky jsem jí v krátkosti vypověděla svůj příběh a nakonec jsem se zmínila i o jejích očích. „Nechtěla byste si se mnou zajít na kávu?“ zeptala se, když jsem zmlkla.

A proč vlastně ne, uvažovala jsem v duchu, alespoň se budu moct dívat do těch krásných, důvěrně známých očí.

Mladá žena se představila jako Andrea a řekla mi, že marně shání hodnou a starostlivou paní, která by jejím dětem nahradila zemřelou babičku, její maminku.

Prý by byla moc ráda, kdybych se k nim domů přišla podívat a řekla jí, jestli bych se stala jejich „bábinkou“. Slova té milé mladé ženy s očima mé dcerky mi vrátily naději.

Najednou jsem zase cítila, že mě někdo potřebuje, že na světě jsou lidé, kteří by mě mohli mít upřímně rádi. Byl to opravdový zázrak, našla jsem si sympatickou rodinu, která si mě po letech mé samoty doslova osvojila.

Mé srdce je opět zaplněné láskou a já se cítím zase šťastná. Na Aničku nikdy nezapomenu, velmi ji miluji a není dne, kdy bych si na ni nevzpomněla. Rozdíl je ale v tom, že už na ni nevzpomínám se slzami v očích, ale s lehkým úsměvem na tváři.

Karolína Ž. (63), Praha

.