Říkala jsem si, že budu laskavá a chápající tchyně. Jenže to jde těžko s takovou snachou. Andrea je líná a neschopná, a z nás si dělá otroky.

Se svou tchyní Vilmou jsem si užila peklo. Měla tři syny, a stíhala kontrolovat všechny snachy, jestli dělají jejím synáčkům dostatečné zázemí. Byla to strašná ženská a já si slíbila, že jednou taková nebudu. Že budu bezvadná tchyně. Nejprve se mi narodily dvě dcery, až třetí dítě byl syn.

Když si poprvé přivedl domů svou nastávající Andreu, byla mi sympatická. Prostě milá a příjemná holka. Když nám Filip oznámil, že má Andrea rizikové těhotenství, nevěděli jsme, zda se máme s manželem radovat nebo se bát.

Do našeho domu

Abychom udělali pro mladé maximum, nabídli jsme jim, aby se přestěhovali do našeho domu, který byl velký. Obě dcery si našly zámožné ženichy, takže bydlely ve svých domech a ten náš poskytoval hodně místa. Byli jsme s mužem moc rádi, že budeme mít alespoň jedno vnouče u sebe.

Bez řečí

Tak začalo naše společné soužití. Dělali jsme snaše, co jsme jí na očích viděli. Kmitala jsem kolem ní od rána do večera. Protože jsem chodila do práce, musela jsem vstát v pět ráno, aby Andrea nemusela hnout prstem.

A z práce jsem pak běžela o hodinu dříve na nákupy a doma pak vařila a uklízela. Samozřejmě hlavně v jejich bytě, na ten náš mi nezbyl čas a hlavně ani síly.

A u nich byl permanentní nepořádek, syn mě sice okřikoval, abych neuklízela, že to přeháním, ale já se na to nemohla dívat.

Vnučka Hanička se narodila nedonošená císařským řezem. I v tu chvíli jsem chápala, že to je zase na nás! Že Andrea nemůže ve svém stavu uklízet, vyvářet a starat se o maličkou. Bez řečí jsem napochodovala a zase se starala o jejich domácnost.

Prala jsem, žehlila plíny, kdyby to šlo, snad bych i kojila… Když Hanička povyrostla, byla jsem to já, kdo ji vodil do školy, do školy, dělal s ní úkoly. Její maminka na to z vysoka kašlala.

A jak šel čas, nic se nezměnilo. Andrea už se po mateřské do práce nevrátila, je takříkajíc ženou v domácnosti. I když o tu jejich domácnost se pořád starám já. Syn ji živí a ona mu ani neuvaří.

Líná

„Najez se u maminky, mně se dneska vařit nechtělo,“ říká mu snad denně. Přitom nemá nic na práci. Celé dny prosedí v cukrárně s kamarádkami, nebo doma u počítače či televize! Pak obvykle prospí odpoledne a večer zase vysedává u televize.

Hanička už je dospívající slečna, máminu péči už tolik nepotřebuje, a když se přece jen něco naskytne, běží se svěřit raději mně. Aby také ne, vždyť jsem to víceméně byla já, kdo ji vychoval. Snacha mně a mému muži pije krev tím, jak je líná a neschopná.

Našeho syna jen zahrnuje úkoly, tu ať dojde nakoupit, jindy zase ať poseká zahradu, nebo vyndá myčku. Přitom by to všechno mohla udělat ona, když je doma celé dny. Za ty roky nicnedělání už přibrala patnáct kilo. Divím se, že s ní má můj syn ještě trpělivost.

Simona (70), Praha