Přijmout snachu, jako by to byla vlastní dcera, pro mě byla samozřejmost. To jsem ale netušila, že ona si mou lásku nezaslouží.
Nikdy jsem si ani nepředstavovala, že bych měla velkou rodinu. Ale člověk míní, život mění, a tak jsem se zamilovala do Pavla, který měl sen mít alespoň tři děti.
Nakonec se nám poštěstilo mít velmi brzy po svatbě nejstaršího syna Petra a pak tři dcery, Viktorku, Julii a Eriku. Vždy jsme se snažili o to, abychom s nimi měli přátelský vztah, ale zároveň aby z nás měli určitý respekt. Což se nám myslím povedlo.
Samozřejmě že procházet si pubertou se čtyřmi dětmi nebyl žádný med, ale naštěstí Petr a Juli byli naprostí kliďasové a raději leželi v knihách, než aby někde lítali po diskotékách, a tak nám vlastně pár vrásek na čele přidělaly jen Viki s Erikou.
Těšili jsme se z prvního vnoučka
Jak ale dětem skončila puberta, začala jsem mít samozřejmě obavy o to, co z nich teď bude, a hlavně jaké si najdou partnery.
S Juli to bylo úplně nejjednodušší, protože ta zůstala se svou láskou z gymnázia a jako první nám udělala radost vnoučátkem, kdy ve dvaadvaceti letech přivedla na svět zdravého krásného kloučka Sebastiana.
Viki se nakonec pořádně změnila, rozhodla se jít na vysokou školu a tvrdě si šla za tím, aby se z ní stala úspěšná žena v marketingu a reklamě. Nejmladší Erika si po střední našla práci a partnera a žije si spokojený a klidný život.
Jezdili jsme na společné výlety
Petr si založil vlastní menší firmu a moc jsme mu fandili, aby se mu dařilo, což se také stalo. Jen jsme stále čekali, kdy nám konečně představí nějakou lásku. Proto jsme byli štěstím bez sebe, když jsme poznali Gábinu.
Hned při první schůzce nás okouzlila a zdála se být jako skvělá holka. Vlastně jsem si nedokázala ani představit, že bych mohla dostat lepší budoucí snachu, než byla ona. Když se s Petrem vzali, doufali jsme, že se vrzy dočkáme dalších vnoučátek.
Proto mě trochu překvapilo, když mi jednou řekl, že Gábina se zatím na děti necítí, a tak to nechává na ní. Pak osud zamíchal kartami a Gábina dostala vyhazov, a najednou neměla kde pracovat.
Podala jsem jí pomocnou ruku
Protože jsem ji měla ráda, neváhala jsem a hned jí nabídla, že může jít pracovat k nám do kavárny, kde jsem dělala provozní. Kolegyním byla sympatická a skvěle si s nimi rozuměla. To jsem ale nevěděla, co mě čeká za podraz.
Zatímco já jsem se snažila udělat pro ni první poslední, abych jí pomohla, ona začala kolegyním vyprávět věci z mého soukromí, které měly zůstat jen v naší rodině.
Nechtěla jsem dělat zlo před synem, a tak sem ji jednou po směně konfrontovala v soukromí s tím, že mi kolegyně všechno řekly. Rozhovor byl opravdu nepříjemný a nakonec jsme se domluvily, že si co nejdříve najde jinou práci a z kavárny odejde.
Od té doby už nejsou naše vztahy takové jako dřív, ale snažíme se spolu nějak fungovat už kvůli rodině. Pro mě to má ale celé hořkou pachuť.
Hana Š., 63 let, Znojmo
Opět jeden z příběhů, který ukazuje, jak důležité je mít mezi sebou důvěru a otevřenou komunikaci. Smutné je, že si člověk nemůže být nikdy ničím jistý. Snad si to snacha uvědomí a začnou spolu fungovat lépe.
Takový jednání je naprosto nepřijatelné a v rozporu s etikou jakékoliv rodiny. Přesto je důležité si uvědomit, že život píše nečekané scénáře a je potřeba najít v sobě sílu odpustit. Udržování rodinného míru vyžaduje často velké osobní oběti.
jo no, tak to sem teda necteno. vzdycky si mysleš že ty rodinný vztahy sou jednoduchý ale ono ne. snacha si teda dala gol do vlastní brány ne?
Takže snachy a svokry, to je věčný boj, co? Ale vážně, musí to být hodně těžký, když si myslíš, že máš v rodině někoho, komu můžeš věřit, a pak se to takhle obrátí. Sportovně vzato, týmová hra na jedničku, ale fair play to určitě není.