Zatímco můj táta se o mě nikdy nezajímal, babička by pro mě udělala všechno. Proto jsem to byla já, kdo se o ni staral. Když zemřela, skončila jsem u psychologa.

Se svým otcem jsem nikdy neměla příliš dobré vztahy. S mamkou se rozvedli, když mi bylo šest let, a od té doby se zajímal jen o mého bráchu. Dokonce za mnou ani nepřišel do nemocnice, když jsem byla po vážné operaci.

Založil si novou rodinu, se kterou jsem jakž takž vycházela, ale spíše jen z povinnosti. Z otcovy strany jsem milovala pouze babičku s dědečkem.

Pro tátu byla jen zdrojem peněz

Když dědeček zemřel, bylo mi čtyřicet let a babička to nesla velmi těžce. Protože se o mě celé dětství nádherně starali a já u nich trávila víkendy, automaticky jsem se začala o babičku starat.

Protože můj otec se na svou maminku naprosto vykašlal a jediné, co pro něj bylo důležité, byly její peníze.

A to mě pochopitelně doslova ničilo. Babička byla moje nejlepší kamarádka, se kterou jsme si dokázaly hodiny povídat naprosto o všem, od vzpomínání na její mládí, mé dětství, nebo o tom, co se aktuálně děje ve světě.

Viděla jsem, že už máme málo času

Milovala jsem její vyprávění o životě s dědou, o tom, jak spolu cestovali, chodili do divadla a na taneční zábavy. Jenže čas je neúprosný a babička nezadržitelně stárla. Už nezvládala chodit sama ven a postarat se o domácnost. Nakonec jsem to tedy byla já, kdo o ni s láskou pečoval.

Chtěla jsem jí tak oplatit všechny ty roky, kdy mi byla velkou oporou. Koupala jsem ji, krmila ji a držela za ruku, když usínala. Bylo to pro mě velice těžké, protože jsem tušila, že už nám zbývá opravdu málo času. Když pak skutečně zemřela, úplně mě to odrovnalo.

Věděla jsem ale, že se musím ještě na chvíli sebrat a zařídit jí takový pohřeb, jaký si přála. Aby všude byla květinová výzdoba a hrála její oblíbená hudba. Jakmile jsme se ale s babičkou rozloučili, nervy mi vypověděly službu. Uvědomila jsem si, že jsem nadobro přišla o milovaného člověka.

Neustále jsem plakala a nešlo to zastavit. Nakonec jsem musela vyhledat psychologa a doufám, že mi pomůže. Vždyť babička by určitě nechtěla, abych se dočista zhroutila. Byla to silná žena, kterou nemohlo nic srazit na kolena.

Už kvůli ní se musím sebrat a začít znovu žít. Ale nejde to tak lehce, jak bych si přála. Ačkoli od babiččiny smrti uběhla už hezká řádka let, ta skvělá žena mi stále chybí. Dokonce nemine jediný den, abych na ni nevzpomínala s láskou a obdivem.

Lenka P., 62 let, Přerov