Od toho domu jsme si s manželem slibovali samé příjemné vjemy! Místo toho mě vyděsil už první den!

Po roce 1989 se nám začalo finančně dařit. Jarda, můj manžel restituoval nějaké nemovitosti a pozemky. Začal podnikat, a ačkoliv mým snem bylo žít na vesnici, kvůli jeho firmě jsme zůstávali dál ve městě.

Synovi a dceři by se ostatně na venkov ani nechtělo. Teprve poté, co vyrostli, rozhodli jsme se koupit nějaký starý vesnický domek, ve kterém si jednou budeme vychutnávat důchodový věk. Dlouho jsme nemohli nějaký vhodný objekt najít.

Jednoho dne mi Jarda ukázal fotografii domu, který se mi zalíbil na první pohled. Vypadal dost starobyle jako typické vesnické stavení z dávných let. Nacházel se navíc v klidové oblasti a na pokraji vesnice. Nebylo o čem diskutovat, tenhle dům jsme chtěli oba dva.

Nikde nikdo – jen ten pláč!

Dům byl výhodný i v tom, že poskytoval dost prostoru pro dlouhodobější návštěvy. Pokud by se tam syn nebo dcera někdy v budoucnu rozhodli opět žít s námi, nebyl by to problém. Samotná koupě proběhla bez problémů.

Těšila jsem se, až v novém budoucím domově strávím první noc. Protože byl Jarda stále vytížen svým podnikáním, rozhodla jsem se, že v domě budu první týden sama. Chtěla jsem začít dělat nějaké úpravy a zařizovat kolem toho různé věci.

Netušila jsem, s čím se během toho týdne setkám. Poprvé jsem ty tajemné zvuky zaslechla nedlouho po svém příjezdu. Bylo stále odpoledne a denní světlo. Domnívala jsem se, že ten pláč se ozývá odněkud zvenku a že kolem třeba prochází nějaká maminka s kočárkem.

Jenže když jsem se podívala z okna, nikoho jsem na cestě, která vedla kolem domu za vesnici, neviděla. Navíc se pláč ozval znovu, tentokrát mnohem blíž. Dost mě to zneklidnilo. Šla jsem po zvuku toho hlasu. Ten mě dovedl k jedné ze stěn hlavního pokoje.

Najednou už jsem si nepřipadala příliš bezpečně. V duchu jsem si říkala, že tu možná straší. Pořád jsem vše ještě brala s mírnou nadsázkou a věřila, že ten pláč ztichne nebo se všechno nějak vysvětlí.

Tajemství utajené komory

V různých časových intervalech se pláč ozýval znovu a znovu. Až s příchodem tmy ty zvuky definitivně ustaly. Když mi zavolal Jarda, váhala jsem, zda mu mám o tom tajemném jevu říct. Nakonec jsem to nevydržela a manželovi jsem se svěřila.

Nevysmál se mi, ale ani mi moc nevěřil. Slíbil mi, že se zeptá prodávajícího, jestli o tomto strašení něco neví. Druhý den byl nejprve klid. Další telefonát od Jardy mě ale vystrašil ještě víc. Sdělil mi, že prý se v domě skrývá nějaká zazděná komora.

Má se nacházet právě vedle toho hlavního pokoje. Sotva jsme domluvili, ozval se onen pláč znovu. V panice jsem nejprve vyběhla před dům. Pak jsem se tam vrátila. Už nebylo nic slyšet.

Kamarádka na to přišla!

Zneklidnila jsem manžela natolik, že druhý den přijel. Jakmile ten pláč zaslechl také, rozhodl se k ráznému kroku. Nechal onu stěnu, za níž se zvuky ozývaly, zbourat. Skutečně tam byl prázdný prostor – ale nic víc.

Rozhodli jsme se, že k rozřešení té záhady pozveme jednu známou, která se zabývala ezoterikou.

Když přijela, tak nám po chvíli zkoumání sdělila, že tu kdysi dávno došlo k tragédii. Než tady postavili náš dům, zasáhl zde blesk malou dívku. Byla na místě mrtvá. To, co je slyšet, jsou prý projevy její duše. Pomohlo by, kdyby toto místo vysvětil kněz.

Někdo jiný na našem místě by možná o těch slovech pochyboval. Já jsem ale naší známé věřila a zařídili jsme se podle její rady.

Od té doby se už opravdu ony záhadné zvuky neozvaly, takže zde skutečně můžeme trávit poklidné stáří tak, jak jsme si to naplánovali.

Eva B., (66), Vysočina