Než narazit na někoho, kdo se neumí vyrovnat s odmítnutím, to je snad lépe si žádný inzerát nedávat…

Kdysi bývalo dost komplikované podat si seznamovací inzerát. Týdny se čekávalo na otištění, další týdny pak na odpověď. Lidé raději hledali známost v zaměstnání nebo v sousedství. Doba mobilů a internetu všechno výrazně urychlila a zjednodušila.

Spoustu informací má zájemce hned po ruce a může si vybrat ze spousty možností. A pokud si podá žena inzerát sama, většinou nějaké odpovědi dostane.

Mnoho odpovědí, ale málo zajímavých

Pár let po rozvodu jsem se ocitla v situaci, kdy jsem už nechtěla žít jen pro sebe. Ve svém okolí jsem neměla nikoho, kdo by přicházel v úvahu jako případný partner. Dala jsem si tedy inzerát na internetovou seznamku.

Počítala jsem s tím, že se ozve hodně mužů, kteří hledají hlavně něco nezávazného.

V tom jsem se bohužel nemýlila. Spousta z nich byla i ženatých. Těch, kteří to mohli myslet vážně, bylo opravdu málo. Snažila jsem se nic neuspěchat. Vyloučila jsem muže, kteří neovládali ani základy pravopisu – s těmi bych si skutečně neměla co říct.

Odpovědí, které mě zaujaly, bylo nakonec pět. Rozhodla jsem se na ně reagovat, ale tři z těch mužů se po mém odepsání odmlčeli. Zbývali dva. S prvním z nich jsem hned v úvodu naší osobní schůzky věděla, že si nebudeme rozumět.

Vzal to sportovně. Druhý, který se jmenoval Rudolf, působil daleko lepším dojmem. Choval se mírně a vyrovnaně, měl široký přehled a zdálo se, že ví, kdo je to džentlmen. Jenže jak se říká, zdání někdy klame.

Urazila jsem jeho ego

Jedinou vadou na kráse bylo, že Rudolf bydlel asi padesát kilometrů ode mě. Nebyla to ale nepřekonatelná vzdálenost. Sešli jsme se ještě dvakrát a já si začala myslet, že z toho opravdu může něco být. Pak jsem si ovšem uvědomila, že Rudolfa vlastně vůbec nezajímám.

Ani na jedné z našich schůzek se neptal na to, jak se mám, co mě zajímá, těší nebo trápí. Mluvil v jednom kuse pořád pouze o sobě. Nejprve mi to vyhovovalo, protože jsem se tak o něm dozvěděla spoustu věcí – nerada se sama vyptávám.

Jak bych na tom ve vztahu s Rudolfem ve skutečnosti byla, mi došlo, když jsem odmítla jednu jeho rádoby vtipnou historku. Na má slova o tom, že to, co řekl, je spíš hloupé, se Rudolf zatvářil hodně naštvaně. Doslova mě probodával pohledem.

Po zbytek schůzky působil uraženým dojmem. Nechala jsem si všechno projít hlavou a ještě téhož večera jsem mu mailem sdělila, že nechci v našich setkáních pokračovat.

Zatímco já jsem to tímhle krokem považovala za vyřešené, Rudolfovo ego se nehodlalo tak snadno vzdát.

Byl otravný a neúnavný

V následujících dnech mě doslova zavalila záplava textových zpráv a mailů, ve kterých se mi snažil Rudolf naznačit, že dělám velkou chybu. Nejprve se pouze hájil, potom mě začal i zesměšňovat a urážet.

Nezůstalo bohužel jen u tohoto druhu kontaktu, brzy začal i volat, až několikrát denně. Snažila jsem se vše trpělivě snášet a doufala jsem, že to odmítnutého nápadníka přejde. Na jeho výtky a argumenty jsem přestala reagovat. Nesmířil se s tím a přijel za mnou osobně.

Několikrát to zopakoval, až jsem mu musela pohrozit, že vše nahlásím na policii jako pronásledování. Ukázalo se, že Rudolf je nejen sebestředný, ale také zbabělý, ostatně tyhle dvě vlastnosti bývají často spojené.

Po měsíci pronásledování mi konečně dal pokoj. Jsem ráda, že jsem projevila dostatečnou předvídavost i odolnost. Našla jsem si pak přítele, s kterým jsem dodnes. Inzerát jsem k tomu nepotřebovala. Prostě jsme se náhodně potkali na zastávce autobusu.

Radka L. (56), Opava