Myslela jsem si, že ten přístroj poslouží alespoň jako ozdoba. Přinesl ale jen hrůzu.

Tetička Zdena se dožila vysokého věku, téměř devadesáti let. Po smrti odkázala veškerý svůj majetek mě a mému manželovi Jirkovi jako jediným příbuzným, kteří se o ni celou dobu starali.

Mezi tento majetek patřil i její malý byt. Už při první návštěvě po tetiččině smrti jsme s Jirkou věděli, že nás čeká dlouhé a náročné vyklízení. Měli jsme v úmyslu byt prodat, předtím jsme ho ale museli dát do pořádku.

Nikdo ji nechtěl opravit

Většina věci, které Zdena během svého života nashromáždila, se zdála být k nepotřebě. Našli jsme spoustu nefunkčních přístrojů, vhodných tak maximálně k vyhození do kontejneru.

Mezi nimi se mi ale zalíbila malá přenosná televize, taková, jakou jsem si pamatovala kdysi ze svého dětství.

Nezabírala moc místa a říkala jsem si, že bych ji mohla zkusit dát opravit. Jezdili jsme s Jirkou a s dalšími známými na naši chalupu v jižních Čechách.

Byl to vždy tak trochu útěk před civilizací, ale malá televize s obrazovkou jen o něco větší než dlaň by se tam hodila. Kdyby už pro nic jiného, tak na ozdobu.

Vzala jsem tedy televizi k sobě a Jirka potom sháněl někoho, kdo by byl schopen ji zprovoznit. Nikdo z opravářů, které jsme oslovili, se k tomu ale neměl, byl to pro ně zkrátka kus jako odněkud z pravěku.

Došlo tedy k tomu, co jsem měla v plánu jako náhradní variantu. Při příští cestě na chalupu jsem tam odvezla televizi jako ozdobný předmět.

Noční probuzení

Byli jsme tam tehdy jen s Jirkou. Odjeli jsme už ve čtvrtek, o víkendu tam měl přijet jeden z našich vnuků se svojí přítelkyní. Dlouho jsem hledala pro televizi od tety vhodné umístění. Nakonec jsem ji postavila na kamennou desku nad krbem.

Jirka sice namítal, že tam působí jako pěst na oko, ale já mu slíbila, že se další den ještě poohlédnu po jiném místě.

Šli jsme si lehnout. Mám celkem tvrdý spánek, ale tehdy jsem se vzbudila uprostřed noci. Cítila jsem jakýsi neklid. Netušila jsem, co mě mohlo probudit. V tom jsem zaslechla jakési podivné pískání a chrčení. Zatřásla jsem manželem, protože se mě zmocnil trochu strach.

Zvuk ale nepřicházel z venku, nýbrž z pokoje s krbem. Opatrně jsme se tam vydali, abychom zjistili, co se děje. První Jirkovou myšlenkou bylo, že máme v chalupě zloděje. Důvod tajemných zvuků byl ale jinde. Televize vedle krbu hrála.

Obrazovka probleskovala, chvíli na ní byl nezřetelný šum, poté jasný obraz nějakého starého filmu. Vyděšeně jsme na televizi hleděli. Měli jsme k tomu opravdu příčinu  přístroj totiž vůbec nebyl zapojen do zásuvky!

Vyhazovala i proud!

Jirku napadlo, že možná televize funguje i na baterky. Avšak když přístroj, který po rozsvícení světla opět ztichl, prohledal, nic takového se nepotvrdilo. Byla to děsivá záhada.

Jak se mohla televize bez elektrického připojení uvést do provozu a chytat nějaký signál? Šli jsme si znovu lehnout. Během hodiny se ale všechno opakovalo.

Stáli jsme v onom pokoji a manžel navrhoval, abychom strašidelnou televizi někam vyhodili. Já jsem se jí nechtěla vzdát tak snadno, i když jsem z toho tajemného vysílání měla mrazení po těle. Pak se stala další záhada.

Najednou zhaslo světlo, jako by vypadly pojistky. Televize ale zůstala v provozu a dál se na ní objevovaly scény z různých starých filmů.

To už jsme nevydrželi a vyhodili ji ven do popelnice. Rázem se znovu rozsvítilo světlo. Stará televize putovala do sklípku a zůstala tam až do té doby, než po čase přijel jeden televizní opravář, kterého manžel sehnal.

Ten ale prohlásil přístroj za naprosto nefunkční a nenechal se přesvědčit o tom, že skutečně hrál.

Nechtěla jsem už prožít nic tak děsivého a tak jsem souhlasila s manželem, že televizi vyhodíme. Docela by mě zajímalo, jestli ji někdo později našel a měl podobnou zkušenost.

Anna L., (58), Zlín