Když jsme se s Milošem brali, slibovali jsme si, že k sobě budeme vždy upřímní a že spolu budeme v dobrém i zlém. Manžel však svůj slib nedodržel a tajil přede mnou děsivou skutečnost…
Miloš byl mým kamarádem už v dětství. V době dospívání jsem se do něho zamilovala, ale dal mi košem. Pak šel na vojnu, vrátil se, chtěl se mnou chodit, ale já pro změnu odmítla jeho. Nakonec jsme ale k sobě přece jen našli cestu a vzali jsme se.
Změny v chování
Měli jsme hezký vztah, nehádali jsme se. Narodily se nám čtyři děti, se žádným z nich nebyl problém. Žili jsme v klidu a pohodě bezmála čtyřicet let. Pak se Miloš začal měnit. Nejprve jsem si myslela, že jeho časté změny nálad jsou známkou blížícího se stáří.
Jeho nečinnosti a ztráty energie jsem si samozřejmě všimla, ale moc jsem to neřešila. Věděl, že tu pro něj jsem a kdykoli ho vyslechnu, pokud si bude chtít promluvit. Nikdy to však neudělal.
Ani když začal trochu hubnout, neměla jsem žádné podezření, že by za tím mohla být nějaká vážnější nemoc.
Stále jsem to všechno přičítala psychice a věřila, že jde o nějaké krizové období, které manžel překoná a vzpamatuje se. Ze zkušenosti jsem věděla, že síly na to má dost.
Předstíral
Že je něco špatně, mi došlo až jednou odpoledne, když jsem se vrátila z práce o něco dřív. Vyděsilo mě, v jakém stavu jsem doma manžela našla. Stál na balkóně, opíral se o zábradlí a v očích měl zvláštní bolest.
Leskly se v nich i slzy. Jakmile mě spatřil, změnil výraz, lehce se pousmál a snažil se tvářit, že je všechno v pořádku. Tehdy jsem se poprvé rozhodla vážně si s ním promluvit.
Nic mi neřekl
Nikdy jsme před sebou nic neskrývali, oceňovali jsme jeden na druhém, že si můžeme všechno na rovinu říct. Proto mě překvapilo, když manžel reagoval odmítavě a vztekle. Nedala jsem se však odrazit.
Pořád dokola jsem se ho vyptávala, jestli ho trápí něco v práci nebo jestli třeba nemáme nějaké finanční problémy, o kterých mi zatím neřekl, ale on obě možnosti popřel a dál tvrdošíjně mlčel.
Zlé tušení
Teprve tehdy mě napadlo, že by změna jeho chování a hubnutí mohly opravdu nějak souviset se zdravotním stavem. Nevěděla jsem, zda mám dál naléhat.
Celý život jsme byli oba celkem zdraví, svěřovali jsme se navzájem i s tím, když jsme měli jít druhý den k zubaři, proto jsem byla přesvědčená o tom, že kdyby mu něco bylo, řekl by mi to.
On ale mlčel. Moje podezření bylo na nějakou psychickou nemoc. Příznaky by tomu odpovídaly. Nechtěla jsem si ani podvědomě připustit, že by se jednalo o něco ještě vážnějšího, o přímé ohrožení života. A přece tomu tak nakonec bylo.
Bolestivá pravda vyplula na povrch necelý měsíc po mém předčasném příchodu domů a rozhovoru na balkóně, kdy už nešlo problém nadále tajit…
Bolest v srdci
Miloš mě požádal, zda bych nemohla připravit večeři pro celou rodinu, že zavolal a pozval i všechny naše děti.
Už to mi přišlo zvláštní, protože rodinné večeře nebo obědy jsme pořádali pouze tehdy, když měl někdo z nás svátek či narozeniny, nebo se slavilo nějaké výročí.
Když jsme dojedli, oznámil nám všem, že má agresivní formu rakoviny a že mu zbývá už jen několik týdnů života. Všichni jsme na něj vyděšeně zírali. Měla jsem pocit, jakoby mi někdo vrazil nůž do srdce. Tajil to před námi, protože nám prý nechtěl přidělávat starosti.
Tři týdny nato manžel zkolaboval a z kómatu už se neprobral. Byl to pro mě bolestný životní šok, ze kterého jsem se dodnes nevzpamatovala.
Nejvíc mě ale mrzí, že ke mně nebyl upřímný a otevřený, a že jsem mu nemohla v jeho nejtěžším období života pomáhat a stát při něm…
Jiřina L. (66), Přerov