Jací lidé skutečně jsou, to ukáže vždy až nějaká nečekaná situace. Třeba dědictví po strýčkovi.
Se svým bratrem Tomášem jsem měla dobré vztahy už v dětství. Nikdy mezi námi nebyla taková ta sourozenecká řevnivost. Tomáš, který je o dva roky starší, se mě naopak vždy zastával a chránil mě.
Později v dospělosti, kdy jsme si oba našli partnery a založili rodiny, stýkali jsme se pravidelně dál.
Trojí smrt v rodině
Neměla jsem si vlastně v životě nač stěžovat. Našla jsem si jak skvělého partnera, tak dobrou práci, vychovala jsem syna a dceru. V době, kdy moje děti dospívaly, nás potkala trojnásobná ztráta. Nejprve zemřel předčasně otec na infarkt.
Maminka ho následovala brzy; lékaři jí diagnostikovali rakovinu v pokročilém stádiu a svůj boj po pár měsících prohrála. Do třetice pak svět opustil strýček Láďa. Byl to mámin bratr, takový celoživotní dobrodruh. Hodně cestoval, nikdy se neusadil, neoženil a neměl děti.
Vídala jsem ho sice jen občas, ale byla to vždy příjemná setkání. Stal se bohužel obětí autonehody. Zanechal po sobě však dědictví v podobě bytu v osobním vlastnictví, staršího auta a cennou sbírku starožitností.
Ukázalo se, že měl sepsanou závěť. V ní odkazoval veškerý svůj majetek mně a mému bratrovi. Nebylo tam ale konkrétně uvedeno, co komu má připadnout, dědit jsme měli rovným dílem. A to se ukázalo být kamenem úrazu.
Najednou jsme na sebe křičeli
Když jsme se poprvé s Tomášem sešli, abychom dědictví projednali, zjistili jsme, že o jeho využití máme odlišné představy. Co se týkalo bytu, chtěla jsem, abychom si ho ponechali a pronajímali ho nebo ho v nejhorším případě prodali.
Tomáš mi ale řekl, že se blíží k rozvodovému řízení a bude potřebovat bydlení pro sebe. Také bude potřebovat peníze, takže mě žádá, abych se vzdala svého podílu na sbírce starožitností. Místo toho mi hodlal přenechat auto.
Já jsem s takovým řešením nesouhlasila a dala jsem to dostatečně nahlas najevo. Oba jsme byli najednou překvapeni, že na sebe poprvé křičíme, a to i docela vulgárně.
To setkání nedopadlo vůbec dobře a předznamenalo další mnohaleté období války, uraženosti a naschválů.
Léta sporů a odmlčení
Zkusili jsme se setkat ještě jednou a probrat všechna dostupná řešení znovu a v klidu. Dopadlo to ještě hůře, než při tom prvním setkání. Se zklamáním a smutkem jsem zjistila, že se z nás dvou sourozenců, kteří si tak dobře rozuměli, stávají nepřátelé.
Mohla jsem vinu přičítat tomu, že se Tomáš rozvádí. A pokud bychom bývali jednali v klidu, možná bych i dočasně přistoupila na některé jeho požadavky. Směřovali jsme místo toho k nekonečnému sporu, do kterého se postupně zamíchali právníci a soudy.
Nejvíc mě naštvalo, když se bratr obrátil na moje již dospělé děti a snažil se je nejprve přemlouvat po dobrém, aby mu pomohli změnit můj názor. Pak dokonce začal vyhrožovat. Musel zasáhnout můj manžel a s Tomášem se málem poprali.
Bratr se nakonec nerozvedl, zůstal dál v nefunkčním manželství, ve kterém oba se švagrovou trpěli. I tohle mi průběžně vyčítal. Po pěti letech sporů jsme dospěli k určitému smíru.
Všechno – byt, sbírka starožitností i auto po strýčkovi – se prodalo a peníze se rozdělily půl na půl.
S Tomášem jsme se ale pak přestali stýkat. Trvalo to čtrnáct roků, než jsme se dokázali smířit. Stála za tím opět něčí smrt: švagrová zemřela v třiašedesáti letech ve spánku. Dnes si i já zpětně uvědomuji, že jsem na našem sporu nesla svůj podíl.
Vím, že umění udělat nějaký kompromis je cennější, než tvrdohlavě trvat na svém. Roky, během kterých se naše sourozenecké vztahy tak pokazily, nám ale už nikdo nevrátí.
Zuzana L. (64), Třebíč
