Měl problémy odmalička. Nikdo tomu bohužel nevěnoval pozornost. Člověk nemá být lhostejný k problémům druhých. Nemuselo dojít k té hrozné tragédii.

Manžel se mnou na posteli lomcoval. „Marie, hoří!“ Mžourala jsem rozespale na okno, za kterým byla podivná zář. Bylo něco kolem jedné hodiny v noci. A na poli za vesnicí hořel stoh. Už zase, říkala jsem si ještě celá rozespalá.

Už zase hoří. Pokolikáté? Posledních pět let u nás ve vsi hořelo kde co. Autobusová zastávka, popelnice na tříděný odpad. Ohořelý byl i sousedův plot a dveře do hospody. Starostovi shořel chlívek. Policie ale byla zatím bezradná. Jisté bylo jedině to, že jde o dílo pyromana.

Byl to obrovský oheň

Ale tentokrát to byl opravdu velký požár. Obrovský stoh byl celý v plamenech a záře bylo vidět na kilometry daleko. Hasiči dělali co mohli. Manžel na sebe přes pyžamo hodil župan a utíkal k ohni.

Já jsem ještě chvíli postávala u okna a pak jsem zalezla zpátky do postele. Oči se mi klížily a já brzy usnula. Najednou se mnou znovu třásl můj manžel. Byl celý rozčilený. „Marie, v tom stohu byli nějací lidé.

Je to šílené, oni tam uhořeli! Ten jejich křik byl prý děsivý.“ Polil mě studený pot. To je hrůza. Chudáci nešťastní. Občas chodívali do stohu nějaké mladé milenecké dvojice. To je přece šílená smrt.

Hrůzné zjištění

Podívala jsem se na hodiny na stěně. Byly skoro dvě hodiny v noci. Kde je náš Aleš? Neměl by už být doma? Ale ne, uklidňovala jsem se. Šli přece s Věrou na diskotéku do vedlejší vesnice. Ta ještě určitě neskončila.

Jenže čas ubíhal a Aleš pořád nikde. Nepřišel ani ráno. Věra se domů také nevrátila. A tak jsme se sousedy zahájili pátrání. Z diskotéky prý oba odešli ještě před půlnocí. Ale kam šli, to nikdo nevěděl. Se sousedkou, matkou Věry, jsme na sebe pohlédly.

Projelo námi najednou strašlivé podezření, až jsme se celé zachvěly. „Ten stoh!“ Vykřikla Věrčina maminka.

Trýznivé čekání

Na krutou pravdu jsme museli čekat nekonečně dlouho. Teprve po mnoha hodinách se hasiči a vyšetřovatelé dostali k ohořelým tělům nešťastníků, kteří zůstali uvězněni v ohnivém pekle.

Už jsme skoro nepochybovali, že ta strašlivá smrt potkala mého syna a jeho velkou lásku Věrušku. Ještě však chvíli zbývala naděje, že to nejsou oni. Bohužel testy DNA vše potvrdily.

Našel se viník

Tentokrát byla úspěšná policie, která celkem rychle odhalila toho, kdo stoh zapálil. Byl to Roman. Bývalý spolužák našeho syna. Už jako malý kluk byl trochu divný a jiný než ostatní děti. Nikdy to zkrátka neměl v hlavě úplně v pořádku.

Bohužel tomu nikdo nevěnoval větší pozornost. To, že trpí pyromanií jsme si mohli přece všimnout už dřív. Ukázalo se, že měl na svědomí i všechny dřívější požáry ve vesnici. Je jisté, že nevěděl, že ve stohu se právě milují můj syn a jeho dívka.

Úmyslně je nezabil. Ale to mi syna bohužel nevrátí.

Anna S.(50), Benešovsko