V některých chvílích nevíme, jak moc se nám změnil budoucí život.

Celý život jsem byla vášnivou čtenářkou a tedy i častou návštěvnicí obchodů s knihami. Právě tam jsem jednoho dne na sobě ucítila něčí pohled. Bylo mi tehdy šestadvacet let a byla jsem svobodná.

Pomalu jsem se otočila, abych zjistila, jestli to není jen takový pocit. Nebyl. Nedaleko ode mě stál muž asi v mém věku. Věděla jsem, že na mě hleděl on, i když se nyní snažil odvrátit zrak. Jeho tvář mi připadala hrozně povědomá.

Poznali jsme se navzájem

Mozek mi tenkrát usilovně pracoval a náhle jsem si k tomu obličeji zařadila křestní jméno – byl to Jirka. Neviděli jsme se snad patnáct let. Jakmile spatřil, že se na něj dívám, dodal si odvahy a přistoupil ke mně. Oslovil mě mým jménem a bylo to jasné.

Jenže mně se v tu chvíli vybavila jedna dávná vzpomínka a tak jsem se „zapřela“ a tvářila se přitom dotčeně. Omluvil se, otočil se a aby neprodlužoval pro sebe trapnou scénku, kráčel k východu z knihkupectví.

Když už byl skoro u dveří, zavolala jsem na něho křestním jménem. Zarazil se, zastavil a pak se na mě znovu podíval. To už jsme se oba usmívali.

Nebylo pochyb, dva lidé, kteří se znali z dětství a jako dospělí se pak už nepotkali, tu náhle stojí znovu proti sobě! A já si tu zmíněnou dávnou vzpomínku rychle promítla v paměti naplno.

Byla to od něho past

Chodili jsme tehdy do třetí třídy, já do áčka, Jirka do béčka. Bydleli jsme na stejném sídlišti a patřili do party dětí, která se scházela k nejrůznějším hrám. Jednoho dne jsme se potkali a on se tvářil nějak divně a celý se ošíval.

Nabídl mi, že mi dá pět korun, když mu dám pusu. Zamyslela jsem se nad tím. Sáhl do kapsy a minci mi skutečně ukázal. Cítila jsem, jak se červenám, ale přistoupila jsem k němu a políbila ho na tvář.

Dostala jsem slíbenou pětikorunu a vzápětí zažila menší šok. Zpoza rohu vyšli tři Jirkovi kamarádi. Celou tu dobu nás pozorovali a nevěřili, že to Jirka dokáže. Jednalo se samozřejmě o hloupou sázku malých kluků, takže Jirka na té puse nakonec vydělal.

Tentokrát to bylo doopravdy

Urazila jsem se a hezky dlouho jsem s ním pak nemluvila. A vlastně až do deváté třídy mi tu pusu občas někdo připomínal – na obranu Jirky musím říct, že on ne. Po letech jsem vlastně byla ráda, že ho vidím a stejně tak byl rád i on.

Šli jsme si sednout do nedaleké kavárny. Pochopitelně o té někdejší puse začal povídat Jirka jako první. Předstírala jsem, že nevím, o čem mluví, ale dlouho mi to nevydrželo. Takové věci se přece nezapomínají.

Tenkrát jsem byla poměrně dost naštvaná, ale s odstupem času mi Jirkovo „provinění“ připadalo spíš roztomilé. Ta příhoda z dětství nám teď oběma připadala trochu hloupá, ale zároveň i příjemná.

Vyprávěli jsme si své další osudy po základní škole a zjistili jsme, že jsme na tom zhruba oba stejně. Měli jsme za sebou nedávný rozchod po dlouhém vztahu a hledali někoho pro život. Jirka navrhl, abychom to zkusili spolu.

Musím upřímně přiznat, že jsem na to také myslela. Jen jsem podotkla, že doufám, že nejde zase o nějakou sázku. Předstírala jsem s nadsázkou, že se rozhlížím, zda nás nesledují nějací jeho kamarádi. Také se dal do smíchu a poprvé mě vzal za ruku.

A držel mě za ni i rok poté, kdy si mě vedl na radnici před oddávajícího úředníka.Tam jsme si dali pusu také.Ta Jirku ovšem stála mnohem víc než těch dávných pět korun.Dnes, když občas vyprávíme o své vztahu, s úsměvem říkám vnoučatům, že jejich děda ode mě dostal první pusu už v devíti letech!

Milena V. (60), Liberec