Vysněný dům se zahradou a bazénem se brzy změnil ve zlatou klec, od které měl klíče jen můj přítel. Zachránili mě až moji dva o hodně mladší sourozenci. Pomohli mi utéct!

Můj život s přítelem byl ze začátku jako z pohádky. Zahrnoval mě přízní, obdivem i luxusem, o jakém se mi nikdy ani nesnilo. Dětství jsem prožila jen s maminkou a dvěma mladšími sourozenci. Na rozhazování jsme nikdy neměli, ale žili jsme si pěkně a spokojeně.

Bylo mi necelých devatenáct let, když nám maminka zemřela a já převzala péči o sourozence se vším všudy. Bylo to těžší, než jsem předpokládala.

Nový šéf se mi líbil

Čekalo mě skoro patnáct let starostí. Nejmladší bratr totiž začal v pubertě vyvádět a nakonec skončil coby drogově závislý v léčebně. Stále jsem se mu snažila pomáhat, ale veškerý můj soukromý život byl ta tam.

Tehdejší přítel mě opustil a jiného jsem si už neměla sílu hledat. Když se sestra i bratr odstěhovali, bylo mi sice jen něco málo přes třicet, ale unavená jsem byla, jako by mi bylo sto. Chodila jsem do práce a z práce, neměla přátele ani nějaké zvláštní koníčky.

Takhle to šlo až do mých pětačtyřiceti, kdy se můj život jako mávnutím kouzelného proutku změnil. Vše začalo příchodem našeho nového pana ředitele. Byl moc hezký a ženské o něm napovídaly spoustu drbů.

„Víš, Martinko, že už je Adam dvakrát rozvedený?“ šeptala mi jedna do ucha a ta druhá koulela očima: „A platí na tři děti strašně vysoké výživné!“ Mně to moc nezajímalo.

Ale zato já, ke svému velkému údivu, zajímala jeho.

Bláznivě jsem se zamilovala

„Martinko, nešla byste se mnou na kávu?“ zeptal se mě jednou těsně před koncem pracovní doby, aby ho nikdo neslyšel. Byla jsem z té otázky tak vyvedená z míry, že jsem se zmohla jen na nesmělé přikývnutí.

Nebyla jsem schopná ze sebe vypravit ani slovo! Vždyť kdy jsem naposled měla rande? Někdy v sedmnácti? U kávy jsme si moc hezky popovídali, tedy, já mlčela a on mluvil. Líbilo se mi to. Nemusela jsem se starat o nic.

Všechno obstaral on. Od výběru kávy a zákusku přes téma našeho rozhovoru. Byl sečtělý a vzdělaný. Začali jsme se vídat čím dál častěji a já se bláznivě zamilovala. „Od příštího měsíce jdu pracovat jinam!“ oznámil mi jednou jakoby nic.

Považovala jsem to za konec našeho vztahu a celou noc probrečela. Stále jsem přemýšlela, co jsem mu udělala či neudělala, že mě opouští? On to ale myslel úplně jinak! Prý jsem jen trochu nedovtipná… „Měli bychom se sestěhovat, není nač čekat.

Rozhodnul jsem se postavit dům. Pro tebe a pro mě! Budu se o tebe starat a zahrnu tě láskou i luxusem!“ oznámil mi trochu teatrálně, ale já byla víc než nadšená.

Ohromil mě luxusem

Dojalo mě to a potěšilo. Polichotilo! Ani mě tenkrát nenapadlo, že se mě mohl zeptat, zda souhlasím! Stavba domu pokračovala rychleji, než jsem čekal.

Aby mi to čekání uteklo ještě rychleji, vzal mě Adam na luxusní dovolenou k moři a také lyžovat do hor na ledovec.

Připadala jsem si jako princezna. Koupil mi lyže i oblečení, zaplatil kurs angličtiny. V novém domě nechal zabudovat vnitřní i vnější bazén. Do zahrady nám architekt navrhnul samé exotické stromy, které nechal dovézt až z nějakého speciálního obchodu v Itálii.

Občas mě napadlo, zda to Adam nepřehání, ale on vždy jen mávnul rukou. Jako že se nemám do ničeho míchat! Stěhování do nově vniklé čtvrti samých nových honosných domů proběhlo nad očekávání rychle. Ani jsem se nemusela obtěžovat s vybíráním nábytku.

Adam zařídil úplně všechno. Měla jsem být nadšená, ale ten luxus se mi od prvního okamžiku zajídal. K čemu kožená polstrovaná postel a k čemu sedačka velká jako celý můj bývalý obývák?

Toužila jsem po obyčejných věcech

Procházela jsem domem a přišla si ztracená. Těšila jsem se do práce na svoje kolegyně, ale ani to mi Adam nemínil dopřát. „Prosím tě, teď jsme spolu. Už nemusíš za těch pár korun sedět v zaprášené kanceláři od nevidím do nevidím.

Buď doma a starej se o domácnost!“ nařídil mi a já si netroufla odporovat. Dny jsem trávila uklízením a taky péčí o svoji maličkost. Adam mi totiž neznačil, že bych měla shodit pár kilo a trochu na sobě zapracovat.

Koupil mi dokonce i hodně drahý posilovací přístroj. „Adame, chtěla bych si vyjít do města, šla bych na kafe s kolegyněmi!“ prosila jsem ho, ale jemu se to nelíbilo. „A to mě tady necháš samotného?“ ptal se smutně a hned navrhnul společnou večeři.

Samozřejmě v luxusní restauraci. Mně se ale stýskalo po párku v rohlíku nebo obyčejném smažáku! Začala jsem být čím dál nespokojenější. Možná mi spadly z očí růžové brýle. Možná jsem si začala všímat věcí, kterých jsem si měla všimnout už dávno.

Nevím. Moje nespokojenost rostla, až jsem sebrala odvahu a oznámila Adamovi, že chci od něho odejít.

Neměla jsem vůbec nic

Zíral na mě nevěřícně. „Co bys chtěla? Máš úplně všechno. Jen se na sebe podívej. Myslíš, že tě ještě bude někdo chtít, ty chudinko?“ zeptal se mě tiše, aniž zvednul hlas. Kdyby na mě alespoň zakřičel.

Kdyby projevil nějaké emoce! Ale on ne. Byl ledově klidný! Začala jsem se ho bát. Neměla jsem svoje vlastní peníze. Neměla jsem kde bydlet. Neměla jsem zaměstnání, natož nějaké úspory. Neměla jsem vůbec nic.

Odchod ze zlaté klece, možná spíš zlatého vězení, jsem stále odkládala. Ze zbabělosti! Potom mi někdo nečekaně zabušil na dveře. Podivila jsem se, protože jinak každý zvonil naším speciálním zvonkem, který přehrával snad sto melodií.

Bušení neustávalo. Když jsem otevřela, čekalo na mě překvapení. Můj bratr i sestra! Oba stáli na prahu, dovnitř nechtěli. „Jdeme si pro tebe! Sbal si kufr a koukej si pospíšit!“ řekl bratr a sestra jen přikývla.

Odvezli si mě k sobě domů takovou starou škodovkou.

Sestra s bratrem si mě našli

Nechápala jsem, jak mě našli, ani jak přišli na nápad mě odvézt. Oni mi to ale vysvětlili. Zastavili jsme se cestou na hranolky a tam mi všechno řekli. „Úplně náhodou jsem se seznámil s bývalou ženou Adama.

Tou první. Měl už totiž tři a přítelkyň nepočítaně. Každá od něho utekla. Měl jsem ti za zlé, že ses nám tak dlouho vůbec neozývala, ale ona mi o Adamovi vyprávěla. A víš, co mi řekla?“ ptal se bratr a aniž čekal na odpověď, pokračoval: „Řekla mi, abych tě vysvobodil, dokud je čas!“ Sestra mě pohladila po ruce.

„Jsme ti hodně dlužní. Za to jak ses hezky o nás starala a jak si nás neopustila, ani když jsme udělali nějaký průšvih. Chceme ti to všechno splatit! Budeš bydlet u mě.

A můžeš se prý vrátit i do svojí práce, už jsem se ptala!“ Koukala jsem na ty svoje dva dárečky a pocítila vděčnost i zadostiučinění.

Můj čas a moje práce, kterou jsem do nich vložila, se mi bohatě vrátila!

Martina D. (55), střední Čechy