Každý by se měl pokusit splnit si své životní sny, i když mu hrozí, že nakonec prohraje.

Vždycky jsem si přála mít malou vlastní cukrárnu a kavárnu. Za minulého režimu nic takového samozřejmě nebylo možné, takže jsem o tom jenom snila jako běžná úřednice. Potom se ale poměry změnily a bylo možné podnikat.

S Jindrou, mým manželem jsme měli našetřeno dost peněz na klidné stáří, díky tomu, že jezdil po stavbách v zahraničí. Jakmile se definitivně osamostatnil náš syn, rozhodli jsme se, že se také pustíme do podnikání.

Vzdal se přání cestovat

Bydleli jsme v malém domku na vesnici; tam se samozřejmě nedal otevřít takový obchůdek s občerstvením, jaký jsem si přála. Prahu jsme ale měli nedaleko.

Pátrala jsem po nějakých prostorách k pronajmutí a našla jsem ideální místo v klidné čtvrti, která nebyla zase tak úplně vzdálená od centra. S majitelem jsme se dohodli zatím na ročním pronájmu. Role jsme měli s manželem jasně rozdělené:

já se budu starat o zboží a budu ho prodávat, on mi bude dělat zásobovače, skladníka a řidiče v jedné osobě. Do důchodu jsme to měli ještě pár let, ale oba jsme předčasně odešli z dosavadních zaměstnání.

V touze splnit si sny z mládí mi Jindra hodlal vyjít ve všem vstříc, tak jak jsme to vůči sobě dělali po celý život. Věděla jsem, že on například snil o cestování, ale rozhodl se dát přednost mému obchůdku.

Moc jsem si ho za to vážila a několikrát jsem podotkla, že až si vyděláme dost peněz, zůstane nám i na to cestování.

Začalo se nám dařit

Investovali jsme do rozjezdu dost peněz, nezapomněli jsme ani na reklamu. Měla jsem radost, že si můžu udělat obchůdek přesně podle sebe. Věřila jsem, že právě tím si získá dobrou pověst a oblibu.

Navázala jsem kontakty s menšími dodavateli a částečně jsem si zásobovala tu „občerstvovací“ část i ze své domácí výroby zákusků, se kterou mi pomáhala kamarádka. Všechno se odvíjelo tak nějak podle očekávání.

První dva týdny chodili spíš zvědavci a tržby nebyly nic moc. Potom se to začalo stále více zlepšovat. Po půl roce jsme s Jindrou zjistili, že nás ten obchůdek slušně uživí. Věděli jsme samozřejmě, že ty počáteční náklady se budou vracet dlouho.

Udělali jsme si ale takový lehce optimistický plán a z toho vyplynulo, že si po čase budeme moci dovolit i nějakou tu zahraniční cestu. Prodávat a obsluhovat v obchůdku jsem už dávno nestíhala jen sama.

Musela jsem jako správná podnikatelka přijmout i zaměstnance. Zdálo se, že se opravdu plní všechno, co jsem chtěla.

Prohráli jsme příliš brzy

Po osmi měsících přišly první rány. Majitel prostor viděl, že se nám daří a tak pro další smlouvu chtěl dvojnásobně vyšší částku za pronájem. Kdybych na to přistoupila, začali bychom se dostávat do mínusu.

Ještě horší ale bylo, že v nedalekém sousedství otevřeli nový supermarket i s občerstvením. Říkala jsem si, že to nevadí, protože lidé budou dál chodit ke mně, jak jsou zvyklí. Spletla jsem se. Štěstí se k nám začalo obracet zády.

Náklady na provoz obchůdku rostly – na návrh majitele jsem nakonec musela přistoupit – a tržby naopak klesali. Ještě nějakou dobu jsme se pokoušeli náš podnik zachránit a vkládali jsme i poslední našetřené peníze. Nepomohlo to.

Zůstali jsme nakonec bez životních úspor. Na druhou stranu jsme ale ve chvíli, kdy jsme dospěli ke smutnému rozhodnutí v našem podnikání nepokračovat, neměli žádné dluhy. Konstatovali jsme s Jindrou, že to byla čestná a krásná prohra.

Dnes je to už víc než patnáct let, co vše skončilo, přesto na tu dobu ráda vzpomínám a můj milovaný manžel se mnou!

Ivana M. (66), okres Praha-východ