Někdo má prostě v životě smůlu a nedokáže říct, proč tomu tak je. Já vím naprosto přesně, kdy se můj život proměnil ve zlý sen. Na ten den nikdy nezapomenu, i když mě od něj dělí víc jak dvacet let.
Už jako malá jsem si představovala, že až se jednou vdám, budu mít nejméně tři děti. Sama jsem byla jedináček a připadalo mi to nespravedlivé. Takže jsem byla rozhodnutá, že udělám všechno pro splnění snu mít velkou rodinu. Ale bohužel jsem si musela počkat.
Byla jsem sice hezká a šikovná, ale také neprůbojná a stydlivá a s chlapci jsem to moc neuměla. Vyučila jsem se prodavačkou a po škole nastoupila do samoobsluhy u nás na sídlišti. Tady jsem se také seznámila s Bohoušem.
Všimla jsem si ho hned napoprvé, ale ani mě nenapadlo nějak po něm házet očkem. Když se odhodlal k činu, musel mě pozvat na rande třikrát, než jsem kývla. Myslela jsem, že si ze mě dělá legraci.
Svatbu jsme chtěli mít co nejdříve
Rychle jsme přišli na to, že si rozumíme, máme podobné představy o životě a je nám spolu opravdu dobře.
Po půl roce už bychom se chtěli brát, ale rodiče nebyli úplně nadšení. Bylo pár let po revoluci, Bohouš odvážně začínal s malou stavební firmičkou, a tak měli strach, abychom se vůbec nějak uživili. Ale vybrala jsem si dobrého muže.
Bohouš rodičům řekl, že tedy dva roky počkáme a že se postará, abychom do té doby měli vlastní bydlení. Šetřili jsme každou korunu a neustále snili a mluvili o tom, jak si zařídíme život, až se vezmeme.
Nebyly to jen tak nějaké plané povídačky, Bohouš dokázal velice cílevědomě předělávat sny na skutečnost, a tak po dvou letech opravdu došlo ke stěhování do vlastního a ke svatbě. Samozřejmě, že jsme chtěli co nejdřív rodinu.
Ale museli jsme si počkat víc než rok. Už jsem začínala mít strach, že jsem neplodná, když mi konečně vynechala menstruace.
První dva týdny jsem byla celá natěšená, plná radosti, že budeme tři. Po návštěvě lékaře, ve chvíli, kdy jsem konečně měla jistotu, že jsem „v tom“, se ve mně ale něco zlomilo. Místo, abych se těšila, dolehl na mě strach.
Najednou jsem si nebyla jistá, jestli dokážu být dobrá matka, jestli to vůbec zvládnu.Pořád jsem jen brečela a cítila jsem se strašně sama. Přitom Bohouš se mi snažil pomoci ze všech sil. Dokonce se mnou zašel i za mým gynekologem.
Ten tvrdil, že jsou za tím hormony, že se to prostě občas stává. Dneska bych řekla, že jsem už tehdy musela mít tušení, jak to skončí.
Cítila jsem se šťastná
Zjevně měl pravdu, po měsíci všechno odeznělo a já si začala užívat naše radostné tajemství. Byli jsme rozhodnutí, že to rodičům řekneme teprve až mi skončí první trimestr. Moji i Bohoušovi rodiče měli obrovskou radost.
Všichni věděli, jak moc jsme děťátko chtěli. S jejich pomocí jsme začali zařizovat dětský pokojíček, já dávala dohromady výbavičku. Ke konci šestého měsíce jsem odešla z práce. Bylo to dřív, než jsem chtěla, ale práci za kasou už jsem nezvládala.
Cítila jsem se sice šťastná, ale hrozně unavená, otékaly mi nohy a pořád bych jen spala.
Věděla jsem, že něco není v pořádku
To všechno byly ale jen nepodstatné drobnosti. Jediné, co bylo důležité, bylo naše děťátko. Nevěděli jsme, jestli to bude holčička nebo chlapeček, ale věděli jsme, že bude mít ten nejlepší možný život a spoustu sourozenců.
Živě si vybavuji, jaké to bylo, když se miminko ve mně poprvé pohnulo. Často jsme pak s Bohoušem seděli na gauči a čekali, až se zase pohne a on mu odpovídal tím, že mě hladil po bříšku…Ten den, kdy se všechno mělo změnit, jsem ráno vstala o něco později.
Necítila jsem se nejlépe, tak jsem si dala jenom malou snídani. Potom jsem začala přerovnávat výbavičku. Trochu se mi motala hlava, tak jsem si dělala často pauzy. Čas do oběda mi utekl, ani jsem nevěděla jak.
Neměla jsem hlad, ale přinutila jsem se sníst alespoň jogurt a rohlík. Potom jsem si lehla, abych si na chvilku zdřímla. Probudila jsem se až kolem čtvrté. Od první chvíle, co jsem otevřela oči, jsem měla pocit, že něco není v pořádku.
Nejhorší chvíle života
Nebylo mi špatně, jenom divně. Děsivě divně. Snažila jsem se ten pocit zahnat, ale nešlo to. Bohouš se vrátil domů, dala jsem mu jídlo, ale byla jsem jako duchem mimo. Potom mi to najednou došlo. Moje miminko!
Od té doby, co jsem se vzbudila, se ani nepohnulo. Zápasila jsem se sílící panikou. Přece není možné, aby se mu něco stalo! Rozplakala jsem se.
Visela jsem Bohoušovi kolem krku, vzlykala jsem, že mě to mrzí, že se chovám jako hysterka, ale že mám strach, že je s naším miminkem zle. Snažil se mě uklidnit, jenže netrvalo dlouho a také se začal bát.
Na pohotovost jsme nevolali, jen mě naložil do auta a jeli jsme do porodnice. Dívali se tam na nás jako na blázny.
Bohoušova sestřenice, která tam zrovna měla službu, nakonec sehnala lékaře, který byl ochotný se na mě podívat. Jeho pochybovačný a rozladěný výraz se změnil, když si poslechl srdíčko miminka. Pochopila jsem, že to opravdu není v pořádku.
Byla to nejdelší a nejstrašnější hodina v mém životě. Na jejím konci stál u mé postele lékař a říkal mi, že našemu děťátku přestalo bít srdce, že je mrtvé a že se to bohužel někdy stává. Nerozuměla jsem mu. Nechtěla jsem mu rozumět.
Naše miminko nemohlo být mrtvé! Bylo u mě v bříšku a muselo jenom ještě tři měsíce počkat, než se vyklube na svět. Slyšela jsem, jak mě lékař upozorňuje, že mi budou muset nejspíš vyvolat předčasný porod. Ale jaký porod, když miminko ještě není dost velké?
V noci na mě přišly porodní bolesti. Nechtěla jsem to. Chtěla jsem zastavit čas, vrátit se zpátky do předchozího dne. Tohle nemohla být pravda. Nevím, jak dlouho porod trval. Já měla pocit, jako by ta trýzeň neměla nikdy skončit.
Přála jsem si umřít ve chvíli, kdy moje děťátko opustí mé tělo. Bolest ustala, viděla jsem sestru jak bere miminko a odnáší ho.
Volala jsem, že si ho chci pochovat, ať mi ho dají, jenže místo toho mi vrazili do paže injekci a já se propadla do spánku. Týden jsem nerozlišovala, co je sen a realita. Když jsem se probrala, chtěla jsem vidět svou dcerku.
Manžel nechápal mou bolest
Nějak jsem věděla, že to byla holčička.
Taky už jsem pochopila, že je mrtvá, ale chtěla jsem ji mít u sebe, pochovat si ji, rozloučit se, pohřbít ji. Všichni se ode mě odvraceli, říkali že mi, že musím být silná a na mé naléhání odpovídali, že už to nejde, že už je holčička pryč. Zhroutila jsem se.
Odvezli mě na psychiatrii, kde jsem zůstala dva měsíce. Moje ošetřující lékařka říkala, že je to surové, že zákon nedovoluje rodičům, aby své mrtvé, předčasně narozené nebo potracené děti pohřbili. Že nemožnost rozloučit se nechává na duši strašné jizvy.
Měla pravdu, já jsem toho byla důkazem. Po návratu domů jsem se uzavřela do sebe. Strašně jsem se zlobila na Bohouše, že se nepostaral o to, abychom naši Terezku, tak se měla dcerka jmenovat, důstojně pohřbili.
On za to mohl, já nebyla schopná udělat nic, ale on se mohl za naši holčičku bít. Neudělal to, a já se na něj kvůli tomu nemohla ani podívat. Nepochybuji, že i pro něj to byla tragédie, ale přišel den, kdy chtěl jít dál.
Chtěl, abychom se znovu pokusili o miminko, abychom začali zase žít. Plakala jsem, hádala jsem se s ním, proklínala ho. Přece nemohl jen tak zapomenout na naši dcerku. Tohle napětí trvalo rok. Je jasné, že to nemohl náš vztah vydržet.
Snažil se ze všech sil, ale já stejně podala žádost o rozvod. Nemohla jsem s ním zůstat, nechápal, jak mi je. Ta rána v mém srdci se nikdy nezahojila.
Měla jsem pak ještě pár vztahů, ale vlastně jsem do nich vždycky šla spíš kvůli rodičům, které trápilo, že jsem zůstala sama.V hloubi duše je pro mě jediným blízkým člověkem má mrtvá dcerka. Mluvím k ní v duchu každý den. Nežiju, jenom přežívám a čekám, až přijde můj čas a konečně budeme spolu.
Magdalena (47), Hradec Králové