Sehnat náhradu za zesnulého muže? To se tedy lehko řekne, ale hůř udělá. Získala jsem cenné zkušenosti, které nehodlám už rozšiřovat.

Ovdověla jsem. Je to pět let… Manžela jsem oplakala, po roce už jsem se rozhlížela po náhradě.

Možná to může vypadat, že jsem se ze smrti muže vzpamatovala příliš brzy a že jsem cynická, ale kdepak, svého Tondu jsem milovala a byla jsem moc smutná a ještě smutná jsem, když si vzpomenu, jak nám bylo spolu dobře, jak jsme si pomáhali a co všechno hezkého jsme spolu prožili, ale život musí jít dál a samotnému člověku dobře není.

Ostatně i Toníček mi ještě na smrtelné posteli kladl na srdce, ať si k sobě někoho šikovného a hodného najdu.

Byl celou svou bytostí zapřisáhlý pragmatik, čili bral život hlavně z té praktické stránky, a bylo mu jasné, že ho někdo na jeho místě musí zastoupit, protože jeho žena, tedy já, bývala vždycky tak trochu roztržitá a nepraktická, tedy jeho pravý opak.

Ta jeho starost, co se mnou bude, až odejde, to ho zcela vystihovalo. Staral se o mě do poslední chvíle a o něho samotného mu šlo vždycky až na posledním místě.

Tonda byl nesobecký, a když tak vidím tu bídu, co za chlapy chodí po ulicích a tváří se, že by o ně měl člověk stát, jímá mě hrůza. Byla bych bez muže po Tondově smrti klidně dál sama, ale když já jsem mu slíbila čestným slovem, že si někoho najdu…

Inzerát to jistí

Po roce jsem si tedy zodpovědně podala inzerát a udělala to přesně tak, jak mi Toníček nakázal: Vybrat z nabídek, které přijdou, deset zajímavých a z těch potom pět, s jejichž pisateli se sejdu, abych je poznala a mohla si vybrat s čistým svědomím.

Dala jsem si inzerát v novinách. Klasických, tištěných, v deníku. Kdepak tyhlety internety, to není nic pro mě. Já jsem pro tradiční pojetí.

A taky jsem si říkala, že chci chlapa tradičního, ne nějakého online, nebo giga, nebo wifi, nebo jak se všechny tyhle věci těmi zvláštními slovy nazývají.

Chci normálního chlapa, co ví, které houby jsou k jídlu, jak se dělá dršťková polévka, kolik strun má kytara a tak dále. Prostě příjemného společníka, co to nemá v hlavě moc zpřeházené.

Tedy podle toho, co mi chodilo za dopisy, bych řekla, že do té skupiny mužů, co to nemají v hlavě moc v pořádku, patří snad polovina uchazečů o mou maličkost. To byl leckdy sloh… A těch hrubek! Jeden začínal obzvlášť krásně: „Mylá Matyldo!“ Na konci:

„Z pozdravem Lumír!“. No, tak Lumča, ten letěl do koše hned. Ale pak jsem ho zase vyndala a uhladila rukou a strčila do šuplíku. Na památku. Odepsala jsem všem pětadvaceti zájemcům a pět pánů vyzvala k setkání.

Vyčlenila jsem si na to výběrové řízení celý týden a zamluvila kvůli tomu stolek v kavárně na náměstí.

Děs a hrůza

To by ze mě měl Toníček radost, říkala jsem si v úterý večer, když jsem měla „po práci“, tedy dopisy byly odeslané a já se chovala přesně dle návodu. V pondělí se mám sejít s prvním, v úterý s druhým a tak to bude celý příští týden.

Nečekala jsem, že mi někdo bude schůzku potvrzovat, nikomu jsem nedala adresu ani telefon, prostě každý musí přijít, kontakt si nechám jen já. Chtěla jsem mít jistotu, že mě nikdo, koho odmítnu, nebude dál otravovat.

Nebudu popisovat každého borce, který si o sobě myslel, že si ho pověsím na krk. V globálu ovšem musím ten konkurz zhodnotit: Hrůza!

Jeden už ode dveří páchl, druhý vypadal, jako když ho vytáhnou z blázince, jak byl vykulený a roztěkaný, třetí byl sňatkový podvodník, to jsem poznala asi po třech větách, a čtvrtý mě na závěr schůzky, požádal, zda bych za něj tu kávu a sacher dort nezaplatila, protože on teď jaksi nemá.

To byl vrchol, ale i dva další z těch zoufalců si zaplatili jen svou útratu a já musela svou kávu platit sama. „To víte, kam bych přišel, kdybych měl za každou platit,“ poznamenal dokonce jeden borec.Na konci toho týdne jsem byla, jak přejetá parním válcem.

Čili chlapi nejsou, řekla jsem si. Přesto jsem se rozhodla, že se jen tak lehce nevzdám. On tam přece někde je, ten pan Božský… A vzala další várku.

To byl týden, kdy jsem dvakrát z kavárny utekla a ani nedošla k rezervovanému stolku, protože to, co tam sedělo… No, nešlo to. Nakonec jsem vytáhla ze šuplíku i odpověď na inzerát od Lumíra. A víte, že to nebyl marný tip?

Náhodou to byl docela fešák, voněl, byl vkusně oblečený, rovnou prohlásil, že mě zve na dort a campari a také se omluvil za „případné chyby“ ve svém dopise, ale on je dyslektik a dysgrafik a ten dopis nestihl dát nikomu zkontrolovat.

Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím právě s ním. Lumír byl zábavný, byla s ním legrace. Byl to nakonec celý rok, který jsme spolu prožili, částečně u něho na chatě, částečně u mě doma, ale nic jsme nepřeháněli, dávali jsme si od sebe vždycky pár dní „oraz“.

Prý to tak bude lepší. Měla jsem po tom roce krutě nahlédnout do reality. Lumír totiž své zábavné schopnosti dával na odiv ve společnosti dalších žen za mými zády.

Prostě to nepůjde

Ranilo mě to. Rozešla jsem se s ním, přestala jsem chlapy shánět a řekla si, že sama se přece životem protluču taky.

Poslední hřebíček, který zatloukl pomyslnou rakvičku do toho slavného konkurzu, byl jeden mazaný vykuk, který mi vybral peněženku a šuplík, kam schovávám svoje pohotovostní peníze, a pak se po něm slehla zem. Už jsem se ze shánění chlapů vyléčila. A Toníček si to tam nahoře jistě taky rozmyslel…

Matylda (67), Opava