Ocitla jsem se v nepříjemné situaci, která mohla dopadnout špatně. Zasáhly vyšší síly.

Celá léta jsem byla spíš usedlý domácký typ. Cestovat jsem začala až po rozvodu a po padesátce. Zjistila jsem, že mě to hrozně baví. Občas jsem jela s některou z kamarádek, ale nevadilo mi ani vydat se do světa sama.

Navštívila jsem tak země, o kterých jsem si předtím ani nikdy nepomyslela, že se do nich podívám.

Neposlechla jsem varování!

Před čtyřmi lety jsem prožila nebezpečnou situaci a děsivou příhodu v jedné balkánské zemi. Byla jsem tam na desetidenní poznávací cestě, kterou jsem si sama zorganizovala. Nocleh jsem měla mimo jiné zajištěný v jednom menším městečku.

Už od začátku jsem se tam necítila moc dobře. Z pohledů místních lidí jsem necítila nic moc dobrého. Uklidnil mě snad jen majitel penziónu, kde jsem se ubytovala. Ujistil mě, že v jeho zařízení mi nic nehrozí, ale varoval mě, abych nevycházela večer moc ven.

Já jsem ale jít musela, protože v penzionu nebyla restaurace a já jsem měla hlad. Ta nejbližší se nacházela o tři ulice dál. Znamenalo to vyjít do nepříliš osvětlených ulic městečka.

Vchod do restaurace se navíc nacházel v postranní uličce, kam světlo z hlavní silnice nedopadalo skoro vůbec. Dost jsem se bála. Za chvilku jsem poznala, že oprávněně. Ještě než jsem došla k restauraci, obklopila mě skupinka pěti mužů.

Bylo jasné, že jejich úmysly rozhodně nejsou nijak poctivé. Cítila jsem se v pasti a přemýšlela, jestli mám volat o pomoc.

Utekli před přízrakem!

Nejdřív jsem si myslela, že mě ti otrhaní a nepřátelsky se tvářící muži budou chtít obtěžovat jako ženu. V ruce jednoho z nich se objevil nůž a dal mi gestem jasně najevo, abych mu dala peněženku.

Zaváhala jsem a vzápětí už jsem ostří nože ucítila na svém krku. Blesklo mi hlavou, jestli mám volat o pomoc. Mohla bych tím situaci zhoršit a ani by mi to nemuselo být nic platné.

V duchu jsem se tedy loučila s hotovostí a utěšovala se tím, že zbytek peněz a platební kartu mám v penzionu. Najednou ale ode mě muži odstoupili a v jejich tvářích se objevil vyděšený výraz. Podívala jsem se stranou a vykřikla jsem.

Spatřila jsem totiž něco hroznějšího než ty darebáky s nožem. Uprostřed ulice se v ostrém světle vznášel tajemný přízrak. Nedotýkal se země, měl na sobě dlouhé stříbrné ženské šaty a místo tváře se pod závojem skrývala jen lebka. V tu chvíli jsem málem omdlela.

Jen vzdáleně jsem vnímala, jak se muži, kteří mě předtím ohrožovali, dali na útěk.

Prozradil mi dávnou pověst

Po chvilce jsem se vzpamatovala. Nevypadalo to, že by mě chtěl ten přízrak nějak ohrozit. Stále jsem nechtěla věřit vlastním očím, ale zjevení nezmizelo, ani když jsem se štípla do ruky. Rychle jsem se vracela zpátky k penzionu.

Ten přízrak jsem vnímala stále za sebou. Zmizel teprve, když jsem se ohlédla u vchodu do penzionu. Celá rozklepaná a se slzami v očích jsem vstoupila dovnitř.

Lámanou angličtinou jsem pak majiteli penzionu vyprávěla, co se mi stalo a bylo mi jedno, že mě asi bude mít za blázna. Kupodivu se tvářil vážně a chápavě. Jemně mi vyčetl, že mě varoval, abych nechodila potmě ven a pak mi vyprávěl o jedné místní pověsti.

Kdysi dávno, mezi dvěma světovými válkami, se právě v ulici, kde mě ti muži přepadli, stal krvavý zločin. Jeho obětí byla místní mladá žena.

Od té doby se prý čas od času stává, že se někomu zjeví a postraší ho – a nebo, jako v mém případě, že někomu pomůže v nouzi. Kdyby mi to někdo vyprávěl bez té mé čerstvé zkušenosti, myslela bych si, že jde opravdu o nějakou báchorku.

Mě ale skutečně přepadli a ten přízrak dávno mrtvé ženy mi doopravdy zachránil život. Ještě dnes, když na ty hrůzné chvíle myslím, mám to zjevení s tváří lebky před očima a po těle mi běhá mráz!

Kamila F. (50), Praha