Doktoři mi říkali, že nikdy nebudu máma. Osud se ale slitoval. Sousedka se o svou dcerku dobře nestarala a ona si našla matku ve mně.

Bylo to červencové ráno a já po dlouhé těžké noci svírala své vytoužené novorozeňátko.Slzy mi radostí stékaly z očí. Měli jsme to, po čem jsme s mým manželem vždy snili – dítě! Dávali jsme své holčičce tolik lásky, kolik jsme jen mohli.

Byla naším velkým štěstím. Jednoho dne se nám však zhroutil celý svět před očima.V nemocnici při vyšetření zjistili naší malé dcerušce nádor. A realita byla ještě stokrát nesnesitelnější. To nejhorší nás teprve čekalo.

Rok jsme bojovali o život naší Karolínky, a boj o život prohráli. Proč mi dal osud takové štěstí a proč mi ho vzápětí tak drsně vzal? Opakovala jsem si dokola.Po hororových letech strávených v psychických mukách a depresích, jsme se s manželem vzchopili.

Doktor mi dával naději, že mám šanci znovu otěhotnět. To už se nám ale nikdy více nepovedlo.

Dělala jsem chůvu

Náš vztah s manželem se rozpadl , každý jsme šli svou cestou.Vyměnili jsme byt za dva menší a já se nastěhovala do činžovního domu v centru města. Sousedi byli milí a příjemní. Jednoho dne jsem se srazila na schodišti s paní, co bydlela vedle mě.

Představila mi svou malinkou dceru.Z kočárku se na mě usmívalo kouzelné miminko, jménem Markétka. Byla s ní sama, bez manžela, který jí opustil. A tak jsme se sousedkou navázaly přátelství.

Časem se však ukázalo, že sousedka je spíše rodič, kterého by žádné dítě nechtělo.A ve mně viděla příležitost chůvy, které nemusela platit. Dávala mi Markétku na hlídání každou chvilku, někdy to byl každý den v týdnu.

Přirostla mi k srdci

Holčička rostla a u mě byla více než doma Vytvořila jsem si k Markétce vztah.Nakonec na nás začala sousedka žárlit a začala dceři návštěvy u mě zakazovat. Jenže už bylo pozdě. Markétka si pokaždé našla chvilku, aby za mnou zašla.

Tak jsem vlastně prožívala s děvčátkem první kroky, slova, školní besídky, přijímačky a později i lásky.Se vším se mi svěřovala. Jakmile nastoupila do pubertálního věku, začala matce vzdorovat.

Nikdy jsem sousedce nechtěla přebrat dceru nebo si ji jakkoliv osvojit, ale stalo se to samo, přirozeně.

Markéta matku v osmnácti opustila, našla si přítele, ke kterému se odstěhovala.Jednoho dne mi oznámila, že se budou s přítelem brát a že mě celý život brala jako svojí maminku, jestli jí, když nemá otce, nedoprovodím k oltáři já. Tahle slova se mi zaryla hluboko do srdce a byla to pro mě velká čest.

Říkají mi babičko

Když Markéta plánovala se svým přítelem svatbu, nabádala jsem jí, ať se usmíří s matkou a pozve jí také. Ta jí ovšem vyhodila se slovy, že jí už nikdy v životě nechce vidět.

Teď je Markéta dospělá žena a má dvě malé děti, které mě oslovují babičko.S manželem jsme se po letech zase sestěhovali, čas vše zahojil, a i on přijal svou roli dědečka s radostí. Osud nám seslal milující harmonickou rodinku.

Není však dne, kdybych si nevzpomněla na svou drahou dcerušku, která je tam nahoře.Určitě se na nás dívá a je ráda, že jsme za ní našli náhradu.

Olga (72), Zlínsko .