Osud naší dcery poznamenala historie, o které neměla ani tušení.
Ještě než jsme se vzali, měli jsme s Robertem, mým manželem, shodu na tom, kolik chceme mít dětí. On by si býval přál samé kluky, mně to bylo jedno – hlavně aby byli všichni zdraví.
V mnoha rodinách to bývá tak, že se jako první potomek očekává syn. Pár měsíců po svatbě jsem přišla do jiného stavu. Robert doufal, že se nám narodí chlapeček a neustále o tom mluvil. Proč si to ve skutečnosti přál, vyšlo najevo až po letech.
Nevěděla jsem, proč se tak chová
Do chvíle porodu jsme nevěděli pohlaví miminka. Když pak přišla na svět dcera Andrea, viděla jsem na manželovi, že je trochu zklamaný – i když to nedával příliš najevo. Těch kluků se dočkal později, Andrea měla postupně dva bratříčky.
K dceři měl ale Robert i nadále takový zvláštní vztah. Moc jsem nechápala, proč tomu tak je, ale příčinu jsem nezkoumala.
Samotná Andrea tu určitou odtažitost nijak nepocítila, ostatně dcery vždycky spíše tíhnou k matkám a ve mně měla po celou dobu důvěrnici, což se nejvíc potvrdilo v době jejího dospívání.
Na manžela jsem se občas trochu zlobila, ale jak šly roky, vzala jsem jeho postoj jako fakt a přestala jsem si ho všímat. Podstatné pro mě bylo, že všechny tři děti prožily hezká školní léta i dobu dospívání.
Byla jsem zvědavá, jak se bude Robert chovat, až se kolem Andrey začnou točit kluci.
Tajemství z dávných let
Na všechny známosti naší dcery se manžel dívat trochu s neklidem. Přičítala jsem to obvyklé otcovské žárlivosti.
Teprve poté, kdy si Andrea našla Jakuba, přítele, s nímž už chtěla být napořád, přišla chvíle, kdy mi můj muž odhalil důvod svého předchozího jednání.
To, co mi řekl, mi znělo jako nějaká fantazie nebo špatná pohádka. Týkalo se to historie manželova rodu. Před třemi sty lety se stalo, že jeden z Robertových předků v souboji zabil jistého zlého muže, který urazil jeho ženu.
Dotyčný zlý člověk se zabýval černou magií, a když umíral, vyřkl krutou kletbu. Pokud se jakákoliv prvorozená dcera z Robertova rodu provdá, do dvou let se stane vdovou.
Manžel při zkoumání rodokmenu zjistil, že těch prvorozených dcer nebylo mnoho, ale kletba byla pokaždé skutečně naplněna. Proto si přál mít jen syny. Pro naši Andreu přímo nebezpečí nehrozilo, ale pro případného ženicha ano. A ona si skutečně chtěla Jakuba vzít!
Rozhodla to za nás
Snadné řešení neexistovalo. O té kletbě sice mohl manžel dceři říct, ale ona by mu buď nevěřila, nebo by se nenechala od své lásky k Jakubovi odradit. Svatbu už měla naplánovanou a termín zamluvený. Mělo smysl riskovat kvůli tajemné pověře, že prožije zklamání?
Na druhou stranu, pokud ta kletba i nadále platila, vystavovala by tím Andrea vědomě svého snoubence smrtelné hrozbě. A kdyby se ta hrozba naplnila, musela by do konce života žít s vědomím, že jí nezabránila.
Možná by bývalo mělo smysl varovat Jakuba, jenže on by si to taky mohl vykládat jako pouhou výmluvu rodičů vytoužené partnerky, kteří ho nechtějí. Čekalo nás ale jedno nemilé překvapení.
Andrea nám totiž prozradila, že už si Jakuba tajně vzala při malém komorním obřadu – plánovaný termín svatby tak byl vlastně termínem svatební hostiny.
Manžel se zhrozil a dcera to přičítala tomu, že jednala za našimi zády a odepřela nám účast na svém velkém okamžiku.
Další měsíce jsem se modlila za zdraví svého zetě. Nepomohlo to. Ukázalo se, že kletba je stále platná. Jednoho dne měl Jakub vážnou nehodu na motorce a za dva dny v nemocnici zemřel. Andrea se o tom prokletí nedozvěděla a snad ani nikdy nedoví.
Od té doby už uplynula řada let a ona žije s novým přítelem, vdávat se ale nechce.
Věra T., (61), Brno
