Dodnes se nemohu vzpamatovat z toho, co jsem nakonec musela udělat. Srdce se vzpíralo, ale rozum mně dával zapravdu.
Doktor se na mě povzbudivě usmál. „Maminko, budete mít trojčátka!“ Úplně jsem ztratila řeč. Jen krátce, ale opravdu jen krátce jsem pocítila úžasný pocit štěstí. Pak ale přišel úlek. Tři děti najednou v mém věku? Vždyť je an i nedonosím. Jak se o ně postarám? A co řeknu Leošovi?
Lekli jsem se oba dva
Můj manžel byl zprávou, že čekáme trojčata, zcela ohromen. Viděla jsem na něm, jak zápasí sám v sobě. Bál se říct něco, co by mi ublížilo. Na druhé straně i jemu bylo jasné, že tuhle radostnou novinu jen tak nezvládneme.
Máme dvě dospívající děti a před časem jsme s mužem řekli, že by bylo hezké, pořídit si ještě jedno dítě. Mě ale bylo už 38 let a manžel je ještě o pár let starší. Přesto jsme se ještě na jedno miminko cítili. Ale na tři?
Bezvýchodné váhání
Ten večer po návštěvě ultrazvuku jsme s Leošem začali naši nekonečnou debatu o tom, co dělat. I když jsem po miminku hrozně toužila, bylo mi jasné, že o tři nemluvňata se postarat sama nedokážu.
Naši rodiče už jsou staří a dost nemocní. Manžel se mnou zůstat doma nemůže,protože musí vydělávat peníze. Nejsme žádní boháči a naši puberťáci také něco spotřebují. Děti bychom prostě neuživili. Jeden rozumný argument střídal druhý. Ale konečný verdikt nechtěl vyřknout ani i jeden z nás.
Nechal to jen na mně
Za doktorem jsem šla týden po ultrazvuku. S manželem jsme do té doby nic nevyřešili. Svěřila jsem se se svými obavami lékaři. I ten se domníval, že trojčata jsou přece jen trochu moc.
Řekl mi o možnosti odebrat jedno či dvě embrya. Byla jsem v počátečním stádiu těhotenství, a tak by to prý nebyl problém. Řekl mi také, že vzhledem k mému věku je i u trojčat větší rizikío předčasného porodu. Konečné rozhodnutí přesto nechal na mně.
Jak se rozhodnout?
Domů jsem přišla úplně zničená. Bylo jasné, že se musím velmi rychle rozhodnout. U manžela převládl rozum a byl pro to, abychom si ponechali jen jedno dítě. Já ale stále bojovala s představou tří malých, nevinných dětiček.
Kterého z nich se mám „zbavit“? Už to slovo samo o sobě bylo hrozné a což teprve skutečnost. Ale volba musela padnout co nejdříve.
Stále mě to pronásleduje
Podstoupila jsem zákrok redukce embryí. Byl úspěšný. Uvnitř zůstalo jen jedno miminko, ,které se dál spokojeně vyvíjelo. Nakonec se nám narodila krásná a zdravá holčička, která nám dělá ohromnou radost.
Už je z ní šikovná školačka. Rozhodování tenkrát ale bylo strašlivě těžké a už vždycky po něm zůstane ta hořká pachuť a výčitky svědomí. A také myšlenky na to, co mohlo z těch dvou „zatracenců“ vyrůst. Byli by to kluci nebo holčičky? To už se bohužel nikdo z nás nedozví.
Magda B. (47), Ostrava