K tomu, aby vzniklo celoživotní hluboké přátelství mezi mužem a ženou, stačí občas jen psaná slova.

S Jurajem jsem si začala psát, když mi bylo dvaadvacet let. Měla jsem krátce po svém prvním rozvodu. Byla jsem s manželem jen tři čtvrtě roku, než jsem poznala, že je to povaleč a násilník. Těžce jsem to prožívala. Tehdy ještě nebyl internet ani mobily.

Psala jsem ráda dopisy. Když jsem objevila inzerát stejně starého kluka z Košic, který nabízel písemné kamarádství, odepsala jsem. Začala tak dlouhá historie.

Nechtěla jsem si ani volat

Psali jsme si česky, Juraj měl totiž českou maminku a slovenského otce. Překvapilo mě, kolik bylo v jeho řádcích životního moudra a rozhledu, vzhledem k jeho věku. Ty dopisy mi pomohly v těžké situaci.

Znovu jsem zvedla hlavu a řekla si, že jedním nepodařeným manželstvím život přece nekončí. Vyměnili jsme si s Jurajem i fotky, i když bylo jasné, že nějaký bližší vztah nepadá v úvahu. Dělily nás stovky kilometrů.

Postupně jsme si v těch dopisech vybudovali vlastní svět, kam patřilo, že se těšíme na odpověď toho druhého. Občas jsem přemýšlela, že bych se vydala na Slovensko na dovolenou. Juraj mě i zval, ale nikdy k tomu nedošlo. Stali se z nás důvěrní přátelé na dálku.

Zjistila jsem, že bych se vlastně osobního setkání možná i bála. Nechtěla jsem ani telefonovat, protože hlas by mi připadal jako narušení toho zvláštního písemného vztahu. Potom se něco změnilo. Do Jurajova života vstoupila živá, skutečná žena.

Zamiloval se, oženil se. Zval mě i na svatbu, ale to jsem pochopitelně odmítla.

Manželovi jsem o tom řekla

Počítala jsem s možností, že po Jurajově vstupu do manželství naše dopisování přestane. On ale psal dál. Byl upřímný a tak uvedl, že si raději zřídil schránku na poště, kam si bude chodit vyzvedávat mé dopisy.

O své manželce napsal, že je sice hodná a báječná, ale nejspíš by nepochopila, že si dopisuje s jinou mladou ženou z Čech. Za půl roku jsem se zamilovala i já, do Jardy, bratra své kolegyně v práci.

Několik měsíců jsme spolu chodili a pak jsme se rozhodli, že se vezmeme. Také já jsem Juraje zvala na oplátku na svatbu, i když mi bylo jasné, že nepřijede. Na rozdíl od něho jsem Jardovi o svém kamarádovi z dopisů řekla. Nic proti tomu neměl.

Možná si myslel, že mě to časem přejde – až budeme mít děti a mně přibude spousta starostí. Jenže mezi mnou a Jurajem bylo vybudováno takové silné pouto, že bych si s ním dokázala psát i z vězení nebo z druhého konce zeměkoule.

První děti se nám narodily ve stejný rok. Zatímco Juraj se radoval ze syna, já přivedla na svět holčičku. A jako bychom to měli naplánované, za tři roky se situace opakovala, ale s opačnými výsledky.

Dnes jsme opravdu spolu

V době, kdy jsem měla děti na střední škole, Jarda onemocněl a po několika měsících trápení zemřel. To už jsme si s Jurajem dávno psali maily místo dopisů. Potřebovala jsem velké povzbuzení a proto jsem navrhla, abychom si zatelefonovali.

Poprvé jsme tak uslyšeli své hlasy. Juraj mi sdělil, že za měsíc pojede do Prahy. Zeptal se, zda najdu odvahu sejít se s ním osobně. Před manželovou smrtí by moje odpověď zněla záporně. Nyní jsem souhlasila. Noc před setkáním jsem nemohla skoro spát.

Byla jsem v napjatém očekávání. Celý můj dosavadní život mi běžel před očima jako film, se všemi krásnými i trpkými místy. Sraz jsme měli na hlavním nádraží. Spatřila jsem ho dřív než on mě.

Dvacetiletá hradba písemných textů, za kterou jsme se oba schovávali a skrze kterou jsme se milovali, padla. Na procházce Prahou mi Juraj řekl, že má před rozvodem. O půl roku později se přestěhoval do Prahy.

Dnes jsme spolu už desátý rok, tedy pořád ještě kratší dobu, než po kterou jsme si kdysi psali.

Zdena M. (53), Praha