Bylo stylové zamilovat se, zrovna když se blížil nejkrásnější měsíc v roce. Ale ke svatbě, kterou jsem si tak přála, vedla ještě dlouhá cesta.
Nějak jsem neměla na kluky štěstí. Byla jsem tichá a neprůbojná, spíš taková šedivá myška, na rozdíl od kamarádek, které oslňovaly vodopády zlatých či rusých vlasů a energickou povahou.
Moji rodiče, a zejména babička, která u nás bydlela, těžce nesli, že jsem v pětadvaceti letech stále ještě bez vážné známosti. Všechny mé zdejší vrstevnice byly většinou už vdané a měly děti, některé dokonce dvě.
„Už to nestihneš,“ hořekovala babička, která mi dávala vdané kamarádky ze příklad. A protože mi to tvrdila celá rodina včetně sestřenic, propadla jsem malomyslnosti. Byla jsem tuším od šesté třídy základní školy zamilovaná do Jardy z našeho městečka.
Byl to velký frajer, už v té době nosil sluneční brýle a koženkovou bundičku do pasu. Jako jeden z mála se také zatím ještě neoženil. Umírala jsem hrůzou, že mi ho některá z místních nezadaných a vdavekchtivých ženštin vyfoukne a mně zbudou jen oči pro pláč. Což bylo velmi pravděpodobné.
V minisukni
Jarda pracoval v autoservisu, kolem kterého jsem musela pokaždé projít, když jsem šla nakoupit do smíšeného zboží. Občas jsem tam dost zoufale postávala, aby si mě všiml, a modlila se, aby neměl vážnou známost.
Známosti Jarda míval každou chvíli, naštěstí nikoli vážné. Blížil se máj, lásky čas, kdekdo plánoval, jak se bude líbat pod rozkvetlou třešní, zatímco já jsem čím dál častěji zoufale postávala před autoservisem.
Když si mě Jarda konečně všiml, zrudla jsem jako vlčí mák. „Co ty tady?“ podivil se. „Ztratila jsem desetikorunu,“ vylezlo ze mě.
„Nevidíš ji tady někde?“ Poctivě se rozhlížel, hledal desetikorunu a během této činnosti si zřejmě všiml, že mám minisukni a docela hezké nohy. „Co kdybych tě pozval na zmrzlinu?“ zaslechla jsem, což byla pro mé uši rajská hudba.
Ale ke svatbě, jakou si pro mě tolik přály babička s mámou, byla v té chvíli ještě dlouhá cesta.
Za ruku
Bylo stylové se k smrti zamilovat zrovna když přicházel nejkrásnější měsíc máj. Kvetly třešně a šeříky a my jsme se vodili s Jardou za ruku po městečku a kolem řeky. Když padla tma, líbali jsme se při měsíčku u splavu pod velikými starými vrbami.
V našem malém městečku panuje tradice, že se zamilovaní líbají pod třešní u náměstí. Ke svému úžasu jsem došla k závěru, že by se mi to letos asi konečně mohlo podařit – ovšem záleželo také na Jardovi, protože na takové věci musejí být dva. A podařilo se!
Jarda mě vzal dopoledne na Prvního máje za ruku, odtáhl pod kvetoucí třešeň u náměstí a dlouze jsme se pod ní políbili. Polovina městečka na to koukala, mnohé spolužačky mně záviděly. Když jsme se za rok brali, babička a máma plakaly štěstím.
Bohunka (61), jižní Čechy
Jak je důležité nevzdávat se a věřit si! Vidíš, někdy se to fakt povede! Ať máte s Jardou hezký život, užijte si společné chvíle!
Bohunko, jsem ráda, že ses odvážila a šla za svým srdcem! Někdy prostě stačí trocha odvahy a věci se začnou měnit. Hodně štěstí ve vašem manželství.
To je taková krásná romantická pohádka, která se v reálu děje častěji, než si mnozí z nás uvědomují. Láska si nás najde, i když to někdy trvá déle. Hodně štěstí a lásky!
Zajímavý příběh, Bohunko! Vždycky mě fascinovalo, jak mohou tyto malé okamžiky změnit celý náš život. Držím palce, ať láska kvete stále dál!