Co si jen pamatuji, rostla nám na zahradě košatá lípa. Netušili jsme, že mohutný kmen skrývá velké tajemství.

Lípu jsme v naší rodině považovali za nádherný a posvátný strom. Už prababička pod ním sedávala. Bylo to takové oblíbené místo, kde jsme si jako děti hrály, honily se kolem tlustého kmenu a rádi se za ním schovávaly.

Když kvetl, nádherně voněl, ta vůně se linula po celé zahradě. Babička květy sbírala a sušila je na čaj. Kdykoli jsme dostali kašel, uvařila nám lipový čaj s medem, kterého jsme museli vypít alespoň pět šálků za den.

Nikdy nám to ale moc nevadilo, protože oslazený medem byl moc dobrý.

Strom štěstí

Lípa stála v naší zahradě desítky let. Byl to nedotknutelný strom. Nikdo z rodiny by nikdy nedovolil, aby se porazil. Věřili jsme, že naši rodinu ochraňuje před zlem a neštěstím.

Žili jsme si totiž spokojeně, žádná dramata a karamboly se v naší rodině nekonaly.

Jako by se nám neštěstí z dálky vyhýbalo. Pak se ale jednoho dne přihodilo něco neuvěřitelného…

Rodný dům

Byla jsem tehdy ještě studentka, bylo mi sedmnáct let. Žila jsem v tom domku už jen s maminkou, protože otec od nás odešel, její sestrou (mou tetou), která byla čerstvá vdova a babičkou, co už byla v důchodu a zdravotně už na tom nebyla nejlépe.

Kdybychom neměly náš rodný domek, kam jsme se všechny vtěsnaly, asi bychom skončily v azyláku.

Udeřil blesk

V té době babička ještě více než kdy jindy vysedávala pod naší posvátnou lípou a modlila se, aby nás nepřestala chránit a pomáhala nám v těžkých časech. Náhle se koruna stromu tiše zaševelila, jako by ji chtěla uklidnit.

Ten den pak přišla veliká bouřka, která se přihnala spolu s vichrem, a vehnala nás do domu. Rychle jsme běžely pozavírat všechna okna a zahnat slepice. Děti si sesbíraly hračky po zahradě a maminka prádlo ze šňůry.

Více se stihnout nedalo. Blesk stíhal blesk a jeden udeřil do naší milované lípy. Byla to taková rána, že se země otřásla. Strom sice začal hořet, ale prudký déšť oheň okamžitě uhasil.

Zlaté mince

Když bylo po všem a my vyšly na zahradu, kmen naší lípy byl rozseknutý. Jedna strana se zřítila k zemi, ta druhá, větší, zůstala stát. Mezi větvemi a listím se cosi lesklo. Když jsme se přišly blíž a podívaly se, nemohly jsme uvěřit svým očím.

„Poklad!“ vykřikla moje sestřenka Kateřina. „To je poklad!“ Všude kolem se v mokré trávě povalovaly zlaté mince a několik jich zůstalo i v malé dřevěné truhličce, která byla rozbitá.

Stojí tam dodnes

Někdo musel ten poklad kdysi dávno ukrýt do stromu, pomyslela jsem si a pak jsem si vzpomněla, jak jsem jako dítě jezdila do školy autobusem kolem jiného mohutného stromu, do kterého byl vydlabán otvor, ve kterém byla usazena Madona s děťátkem.

A tak to bylo nejspíš i s pokladem, který po mnoho generací ukrývala naše stará lípa. Opravdu nás tehdy zachránila, vydala nám svůj poklad, aby nám pomohla z existenčních problémů. Lípa stojí na naší zahradě dodnes, protože přežila.

Jen ji chybí kus kmenu a koruny, které blesk uštípl.

Bětka H. (57), Říčany