Svoji práci mám opravdu ráda a měnit ji nechci ani za nic. Jenže jsem si nadrobila a nevím, jestli nakonec nebudu muset dát výpověď.

Jsem skoro dvacet let vdaná a máme jednoho syna, kterému je šestnáct let. Postupem času se mi zdálo, jako by se z našeho vztahu s Mirkem nějak vytrácela vášeň. To se ale v manželství často stává, jinak si na manžela nemohu stěžovat.

Donedávna jsem byla zaneprázdněná péčí o syna i domácnost, s tím mi Mirek nikdy moc nepomáhal, ale nevadilo mi to. Jenže syn už nemá zájem trávit se mnou čas, raději jde za kamarády nebo si něco kutí v pokoji, a já měla pocit, že jsem zbytečná. Veškeré snahy přimět manžela ke společným aktivitám se míjely účinkem.

Krátký románek

A jako naschvál se právě v té době o mě začal zajímat můj šéf. Začalo to celkem nevinně, když si mě k sobě zavolal a řekl mi, že je s mou prací velmi spokojený.

To mě samozřejmě potěšilo a věděla jsem, že to neříká jen tak, ve své práci jsem opravdu dobrá. Pak se u mě často na skok zastavil, optal se, jak se mám, a přiznávám, že mě jeho zájem těšil.

Pak jsme jeli na víkendový pracovní zájezd za účelem vylepšování vztahů na pracovišti. Na večírku se pil alkohol, padly zábrany a já jsem strávila noc u šéfa v pokoji. Druhý den jsem se cítila hrozně, ale on se ke mně choval mile a pozval mě na večeři. Románek ovšem dlouho nevydržel.

Párkrát jsme se sešli, když jsem měla volnější program, ale stejně mě pronásledovaly výčitky svědomí. Co to vlastně dělám, říkala jsem si.

Jenže brzy jsem kromě neustálých výčitek, že se chovám hrozně, že to vlastně vůbec nemám zapotřebí, vždyť přece v žádném případě nepotřebuji dělat nějakou kariéru přes postel, a taky vůči Mirkovi to bylo značně nefér, jsem šéfa začala poznávat trochu víc a uvědomila si, že není tak skvělý, jak se mi zdálo. Začal mě totiž tak nějak považovat za svůj majetek.

Začal mě terorizovat

Postupně se ukazovalo, že je ve své podstatě dost panovačný a všechno se musí řídit podle něj. Vůbec ho nezajímalo, jak se cítím, a že třeba nemohu být k dispozici, kdykoli si zamane.

Tenhle podivný vztah vydržel jen dva měsíce, pak jsem mu na rovinu řekla, že šlo jen o chvilkové poblouznění a že se s ním rozcházím.

Snažila jsem se s ním rozejít taktně, argumentovala jsem tím, že si vlastně stejně moc nerozumíme a že to byl z mé strany úlet, jsme přece rozumní, dospělí lidé…

A doufala jsem, že to porozchodové nepříjemné období v práci nějak překleneme a nebude mi dělat potíže. Kupodivu to vzal nejdřív celkem v klidu a tvářil se, že je mu to vlastně jedno, ale po pár dnech mi jasně řekl, že to nebere.

Zřejmě jsem se příliš dotkla jeho velkého ega. A když jsem stále trvala na svém, záhy mi v práci začal dělat dusno. Neustále mě naháněl, ukládal mi zbytečnou práci, kritizoval všechno, co jsem udělala. A nezůstalo jen u toho. Po nocích mi psal vyčítavé zprávy s tím, že se k němu musím vrátit.

Manželovi už začínalo být divné, že mi v noci tak často pípají esemesky, ale vymluvila jsem se, že teď řeším v práci s kolegy jeden velmi složitý problém. A pak jsem dokonce zjistila, že mě šéf začal pomlouvat nejen u kolegů, ale i u vedení.

Evidentně, když zjistil, že se jeho snahy o můj návrat míjejí účinkem, chtěl se mi pomstít a snažil se, abych práci opustila. Jenže to já nedokážu, práce mě naplňuje, mám jinak skvělé kolegy a nedovedu si představit, že bych odešla dělat něco jiného.

Marná snaha

Pořád jsem ještě doufala, že se nakonec nějak domluvíme.

Několikrát jsem se snažila si s ním rozumně promluvit, ale on si vedl svou, že vůbec nejde o nějakou jeho pomstu, všechno hodil na mě, že prý jsem poslední dobou v práci nesoustředěná, mám horší výsledky a že si na mě prý stěžují i jiní kolegové.

Když jsem se zeptala kteří, nechtěl mi to říct a nakonec se odmítal se mnou vůbec bavit. Několik dní byl relativní klid, ale pak si mě zavolal k sobě a dal mi nůž na krk: buď se k němu vrátím, nebo zařídí, aby mě vyhodili.

A že se postará, abych v oboru žádnou odpovídající práci nesehnala, prý má dost dlouhé prsty na to, aby mě zničil. Jestli se mi to nelíbí, mám dát výpověď sama a jít si třeba sednout za kasu do supermarketu.

Dokonce mi ukázal připravenou výpověď z důvodu ztráty důvěry a dal mi „milostivě“ týden na rozmyšlenou. Zůstala jsem jako opařená.

Teď se cítí jako vítěz

Bohužel nemám žádný důkaz, že mě vlastně vydírá a šikanuje. Navíc mi pak šéf ještě pohrozil, že pokud výpověď přijmu, nejenže neseženu práci, ale on všechno řekne mému manželovi.

A mám si prý být jistá, že mu to podá tak, jako že já jsme ho svedla a neustále ho uháním. To už na mě bylo moc.

Mirek zatím asi nic netuší, i když chodím z práce domů úplně vyřízená. Myslí si, že je to tím těžkým úkolem, který jsem mu namluvila, že řeším. Bojím se, že o přijdu nejen o práci, ale i o rodinu. Prozatím jsem se odhodlala k zoufalému činu a k šéfovi jsem se vrátila.

On se cítí jako vítěz a dává mi to znát. Nejde mu už asi ani o to, abych byla jeho milenkou, teď mě prostě „trestá“ za předchozí odmítnutí. Nevím, jak z toho ven a ani jak dlouho to ještě můžu vydržet.

Monika (51), Opava