Začala jsem si všímat věcí, které jsem předtím považovala za náhody.

Zpětně se musím přiznat, že jsem k ezoterice a věcem mezi nebem a zemí měla vždycky spíše rozpačitý vztah.

Jsem z generace, která spíš věřila lékaři než bylinkářce a radši četla společenské rubriky než horoskop. A přece se mi několikrát v životě stalo něco, co racionálně vysvětlit neumím – a co jsem se dlouhá léta snažila vytěsnit.

Přišlo to až před důchodem

Nešlo o duchy ani zjevení. Jen takové zvláštní, tiché „vnitřní vedení“, které jsem dlouho ignorovala, dokud jsem mohla. Začalo to už v mládí. Často se mi stávalo, že jsem věděla, kdo mi zavolá, než zazvonil telefon.

Nebo jsem si vzpomněla na člověka, kterého jsem neviděla roky, on mi ten samý den napsal. Takové věci většinou člověk zamete pod koberec nebo si je ani neuvědomí.

A pokud ano, tak si řekne, že to byly náhody, kterým dal mozek tajemný význam. Zlom přišel v mém padesátém sedmém roce. Měla jsem tenkrát v plánu odejít do předčasného důchodu, ale nabídli mi ještě jeden rok práce na částečný úvazek v archivu.

Všechno bylo racionálně v pořádku – lepší důchod, více klidu. A přesto se mi celým tělem rozlévala zvláštní tíha, jako bych šla proti proudu.

Každý den jsem vstávala s neklidem. Ne snad unavená, ale přímo s fyzickým odporem. Neuměla jsem to vysvětlit, jen jsem cítila, že „něco není správně“.

Vedla mě moje intuice

Po týdnech vnitřního boje jsem místo nabídku odmítla. Moji kolegové nechápali, proč chci č odcházet, když můžu mít ještě rok jistoty? Nedokázala jsem to rozumově vysvětlit, jen jsem zkrátka věděla, že musím jít.

A pak se začaly dít zvláštní věci. Tři týdny po odchodu mi zavolala moje neteř. Její maminka, moje sestra Jana, skončila nečekaně v nemocnici po mozkové příhodě.

Měla jsem najednou spoustu času, mohla jsem být s ní, vézt ji na rehabilitace, pomáhat v domácnosti. Řekla mi, že neví, co by dělala beze mě. Polil mě v tu chvíli mráz.

Tehdy jsem si poprvé naplno připustila, že ta tíha, kterou jsem cítila při rozhodování, nebyla slabost – byla to intuice. Něco mě volalo jinam, a já to poslechla.

Od té doby jsem se začala zajímat o jemné věci, které nejsou hned vidět. Nebrala jsem to naivn nebo fanaticky. Nestala jsem se typem, který by chodil na seance nebo si vykládal průběh dalšího života v kartách.

Začala jsem ovšem věřit, že svět není jen hmota a že naše myšlenky mají energii. A také, že intuice není náhoda, ale nástroj, který jsme se odnaučili používat.

Na náhody už nevěřím

Začala jsem si všímat zdánlivě náhodných souvislostí. Například jsem jednou na procházce přemýšlela, že bych chtěla začít malovat. Doma na mě čekala pohlednice od staré známé – s akvarelem a větou, že si na mě vzpomněla, jak jsem vždy v mádí malovala.

Náhoda? Možná. Jenže když se „náhody“ dějí opakovaně a přesně ve chvíli, kdy potřebujete rozhodnutí, člověk začne všechno brát jinak. Dnes mám doma svíčky, pár krystalů a deník, do kterého si každý večer zapisuju, co mi ten den přišlo zvláštní.

Nedělám to kvůli touze po senzaci. Věřím, že naše duše ví víc, než naše hlava zvládne pojmout. A každá žena, která se nebojí uvnitř sebe ztišit, může najít odpovědi tam, kde už nehledala.

Nepíšu to, abych někoho přesvědčovala. Jen bych ráda povzbudila ty čtenářky, které mají v sobě podobné tiché volání a nevědí, jestli ho mohou následovat. Určitě můžou a vlastně by měly.

Jarmila N., (63), Teplice