Žily jsme s dcerou samy, protože s jejím tatínkem se žít opravdu nedalo.

Když odmaturovala, odjely jsme na dovolenou do Chorvatska… V období, o kterém vám chci vyprávět, jsem byla doopravdy smutná.

Když se na to dívám teď, s odstupem času, říkám si, že jsem možná s pocitem deprese, hořkosti a zmaru málo bojovala, příliš jsem se tomu poddávala.

Jak k tomu přišla moje dcera? Říká se přece, že veselé mámy mají veselé děti, a já jsem se v té době ze všeho nejvíce podobala hromádce neštěstí. Čtyřicáté narozeniny se neúprosně blížily. Když jsem se podívala do zrcadla, vyjekla jsem.

Ta bledá vychrtlá osoba, které z očí svítí zoufalství – opravdu jsem to já? Je to skutečně můj obličej? Když jsem se smála z maturitní fotografie, chtělo ji na mně osm kluků, čtyři z nich mi pak psali dlouhé milostné dopisy.

Provdala jsem se za toho, který psal ty nejpěknější, dlouhé, romantické, zamilované. Byl to spolužák z „béčka“. Ostatně pokukovala jsem po něm od druhého ročníku. Byl to jeden z nejhezčích kluků ze sousední třídy.

A značkově oblečený – což nebylo v té době zrovna obvyklé. Zdaleka ne každý nosil džíny z Tuzexu. Nemohla jsem z něho spustit oči. Pozor na některá přání, mohla by se vám splnit – říká se.

A já jsem si už od druhého ročníku toužebně přála, aby se do mě ten kluk z „béčka“ zamiloval a abychom měli svatbu.

Představte si, ono se mi to skutečně vyplnilo. Někdy, když zavřu oči, představuji si, jak mi bylo sedmnáct a jak jsem nemyslela na nic jiného než na to, zdali si mě konečně všimne.

Vybavuji si i tu vůni – byla to vůně léta, čerstvě pokosené trávy, jasmínu a růží.

Chodila jsem sem a tam po louce za chalupou, trhala okvětní lístečky kopretinám a šeptala si: „Má mě rád, nemá mě rád, láskou se souží, po jiné touží…“ Brali jsme se brzy po maturitě, protože jsem už čekala Marcelku.

Skřípalo to dokonce už před jejím narozením. Dnes vím, že vzít si takzvaného hezouna nebyl dobrý nápad, ale povídejte to k smrti zamilované mladé dívce.

Můj manžel byl až příliš pohledný a až příliš slabý na to, aby ctitelkám, které ho obléhaly, i když dobře věděly, že nosí snubní prstýnek, říkal rezolutní Ne! Vydrželi jsme spolu devět let, a byly to perné roky.

Musela jsem mít, obrazně řečeno, pevně zavřené oči a zacpané uši. Leccos jsem přehlížela, mnohé přeslechla. Namlouvala jsem si, že je všechno v pořádku, ale člověk by si neměl lhát do kapsy, a už vůbec ne tak dlouho jako já.

Říkala jsem si, že dítě by bez úplné rodiny nebylo šťastné, že brát holčičce tátu je kruté. Žila jsem se zaťatými zuby. Už když byla Marcelka batole, slýchala jsem podivné výmluvy.

Víkendové služební cesty se opakovaly s neúprosnou pravidelností, příchody z práce pozdě večer nebo k ránu rovněž.

Přibývalo hádek. Jednoho dne džbán přetekl, to na nás totiž zazvonila taková dlouhonohá slečna v kratičkých šortkách. Byly jsme pochopitelně s Marcelkou samy doma.

Slečna vpochodovala bez pozvání do obýváku a vychrlila na nás obě – nevadilo jí, že Marcelka je ještě dítě – že bez mého muže nemůže žít a on bez ní také ne.

A tak je prý mou svatou povinností ustoupit jejich nádherné lásce. To byla ta poslední kapka! Plavovláska asi čekala tuhý odpor, já jsem k jejímu překvapení bez mrknutí oka souhlasila.

Odpověděla jsem, že takové lásce samozřejmě ustoupím a že přeju jí a svému manželovi všechno nejlepší.

Údivem otevřela ústa – a já jsem požádala o rozvod. Žily jsme pak s Marcelkou samy, jen ve dvou. Bylo to klidnější. Žádného muže jsem už nehledala, po tak obrovském a dlouhotrvajícím zklamání.

Když se blížila čtyřicítka, cítila jsem se tak osamělá a deprimovaná, až jsem to začala sama sobě vyčítat.

Nebyl to dobrý příklad pro Marcelku, která zrovna maturovala. Na léto jsem naplánovala zájezd do Chorvatska, to abychom přišly na jiné myšlenky a rozveselily se, zejména tedy já.

Věřte nebo ne, po tolika letech samoty jsem už na žádnou lásku nečekala, a v cizině už vůbec ne.

Asi právě proto, že jsem lásku už nehledala, jsem ji našla. Bydlely jsme v penzionku, který poskytoval jen snídaně. Obědy a večeře jsme si vařily samy, sem tam jsme ale zašly na něco dobrého do malých romantických hospůdek na břehu moře.

Skutečně jsem cítila, že je mi daleko lépe. Vlny jemně šplouchaly, na stole hořela svíčka, ve džbánku vonělo růžové víno, večer přicházel pomalu a po špičkách. Majitel restaurace, kterou jsme si oblíbily nejvíce, se jmenoval Dinko.

Uměl docela dobře česky, protože českých rekreantů sem jezdilo spousta. Od prvního dne si k nám vždycky sedl a povídal si s námi. Vypadal dobře, bylo mu přes padesát, měl dospělého syna, říkal, že mu podnik co nevidět předá.

Mohl na mně oči nechat. Bylo to tak zjevné, až mi jednoho večera moje dcera šeptem a s úsměvem sdělila, že si připadá jako křen – a tak nás nechá o samotě. Odešla do penzionku. Dinko ihned využil příležitosti a řekl mi, že se mu líbím.

Připadala jsem si, jako bych se znovu ocitla na střední škole. Na chvíli zmizel a vrátil se s kyticí žlutého lučního kvítí. Objednal další lahev vína a upozornil mě, že na obloze je tolik hvězd – a já že jsem z nich nejzářivější.

Byla jsem okouzlená! V duchu jsem si nadávala, že mi přece není patnáct, abych se nechala očarovat hezkými řečičkami, ale cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Na druhou stranu, říkala jsem si, dovolená rychle uplyne a bude lásky konec.

A to jsem také v ten večer vyslovila nahlas. Řekla jsem, že si po mnoha letech připadám doopravdy šťastná, ale že vztah trvající několik dní nemá perspektivu a že si ve svém věku na krátkodobé známosti doopravdy nepotrpím.

Zasmál se a odpověděl: „A kdybych za tebou přijel, přesvědčilo by tě to, že to s tebou myslím vážně?“ Řekla jsem, že ano. Prožili jsme ještě několik krásných večerů pod oblohou plnou hvězd a s lahví vína.

Marcelka vždy se setměním decentně odešla trávit večer na balkon v našem penzionku, zatímco já a Dinko jsme se svorně chytili za ruce a šli se procházet po pláži, povídat si o svých životech a naslouchat romantickému šumění moře.

Přesto jsem odjížděla domů s tím, že tohoto muže, do kterého jsem se pochopitelně k zbláznění zamilovala, už neuvidím. Ale když od něho začaly přicházet dopisy, pohledy a dokonce i fotografie, změnila jsem názor.

V zimě skutečně přijel. Penzion předal synovi, mně dal kytici a požádal mě o ruku. Květiny mi málem vypadly z rukou! Koktala jsem: „Dinko… vždyť se známe tak krátce!“ Můj vysoký, opálený nápadník namítl: „Ale já od první chvíle věděl, že tě co nejdřív požádám o ruku.

“ Teď už jsem se nezmohla ani na slovo. Rozhodla jsem se, že si ho vezmu, i když si moji blízcí a známí svorně ťukali na čela. Řekla jsem si, že risk je zisk, a dobře jsem udělala.

A nejenže jsem se podruhé vdala, dokonce se mi, navzdory věku, podařilo i otěhotnět! Narodila se druhá dcera a brzy nato si Dinko v našem městě otevřel penzion, protože on bez podnikání prostě nedokáže žít.

V našem společném penzionu jsem našla stálé zaměstnání i já – předtím jsem byla každou chvíli bez zaměstnání, to už mi nyní naštěstí nehrozí. Provdat se za Chorvata Dinka bylo to nejlepší rozhodnutí mého života.

Jsem spokojená, mám dvě nádherné dcery, práci v našem rodinném penzionu a na dovolenou pravidelně jezdíváme pochopitelně do překrásného Chorvatska. Jana V. (52), Kroměřížsko .