Svého muže jsem od začátku bezmezně milovala a přišlo mi přirozené pro něj udělat všechno. Asi jsem si myslela, že když mu doma dopřeji dokonalý servis, připoutám si ho. Ta naivita!

Lubor měl poměrně náročnou práci, ale vydělával dost peněz na to, aby mě a později i naši dceru zabezpečil. Já jsem vlastně jsem ani pracovat nemusela, nouzí jsme rozhodně netrpěli.

Starala jsem se o domácnost a ani jsem nečekala, že by mi v tom nějak pomáhal. Měla jsem na starosti nákupy, vaření, úklid, sekala jsem i trávu na zahradě, zařizovala jsem vše, co bylo potřeba.

Snažila jsem se

Když se narodila dcera, zvládala jsem i péči o ni, aniž by tím moje ostatní „povinnosti“ utrpěly.

Na svoje koníčky jsem už samozřejmě čas neměla, až když Lidka povyrostla, začala jsem zase cvičit, protože jsem se bála, že přiberu, a nebudu se tak už Luborovi líbit.

A taky jsem chápala, že manžel má své zájmy, že chodí na nohejbal a s kolegy na pivo, protože se po práci potřebuje odreagovat. Žili jsme podle modelu, že muž je živitelem rodiny a žena se stará o teplo domácího krbu.

Zkrátka jsem se přizpůsobila jeho potřebám. Ale nevnímala jsem to jako problém, dělala jsem to všechno ráda.

Druhá míza zničila náš vztah

Poměrně dlouho jsme si žili docela spokojeně, alespoň já si to myslela. Jenže když Lubor oslavil padesátku, začal být najednou podrážděný. Když jsem se ho ptala, co mu je, odbyl mě vždy, že nic.

Pak najednou začal bývat po večerech pryč, jezdil na služební cesty, často i o víkendu.

Doma jsem si ho moc neužila, ale říkala jsem si, že teď má asi v práci náročnější období, koneckonců měl pěkné místo, na které si určitě brousí zuby mladí, a proto se musí hodně snažit. A pak to přišlo.

Asi půl roku poté, co oslavil padesáté narozeniny, mi zničehonic oznámil, že se chce rozvést.

Dcera už je prý velká, pochopí to. Všechno už měl perfektně rozmyšlené. Velkoryse mi nechá dům, vezme si jen chatu a auto a peníze si rozdělíme napůl. Byla jsem v šoku. Osmělila jsem se jen zeptat, jestli je za tím nějaká jiná žena. S klidem mi o ní pověděl. Byl to vlastně klasický „model“.

Slečna Jiřinka je o dvacet let mladší než on, mohla by být jeho dcerou. Prý je tak bezbranná a on ji miluje a musí ochraňovat… Začala jsem na něj křičet, což jsem do té doby nikdy neudělala.

Vmetla jsem mu, že jsem pro něj obětovala život, své mládí, starala se o něj i domácnost, tolerovala mu všechny jeho zájmy…

Pak na mě začal křičet i on, že už má dost té mé dokonalosti, že ho nemám čím překvapit, nemáme si o čem povídat, protože můj život se točí jen kolem domácnosti. Že prý se o něj starám jako matka, a ne manželka. A on potřebuje něco jiného. Pak práskl dveřmi.

Vyškrtl mě

Když odešel, myslela jsem, že se zblázním. A taky mi došlo, že vlastně nemám žádnou dobrou kamarádku, které bych se mohla svěřit. Život s Luborem mi nedával prostor, abych si nějakou našla a udržela. On byl dosud středobodem mého malého vesmíru. Dcera už v té době bydlela se svým přítelem a já se ocitla úplně sama.

Na co mi byl krásný dům se zahradou, když mi nezůstala jediná spřízněná duše? Chtěla jsem poznat tu, která mi Lubora vzala, a zničila tak můj život. Asi to nebyl úplně dobrý nápad, ale já se na to upnula.

Později jsem si zjistila, co je ta Luborova Jiřinka zač, a to mi ještě dodalo. Šlo o kolegyni z Luborovy práce, kterou zajímala jen její – a potažmo i Luborova kariéra.

Ten typ, který se neštítí ničeho, a nevadí mu rozbít manželství, jen aby ulovil chlápka sice v letech, ale finančně zajištěného, a navíc dobře postaveného. Taky jsem se dozvěděla, že slečna neumí uvařit ani polévku! Vůbec jsem to nechápala.

Vždyť domácí servis bylo to hlavní, co Lubor vždycky vyžadoval. Byl úplně zaslepený a já neměla šanci to změnit. Nakonec jsme se rozvedli a já propadala depresím. I když mi zůstala část majetku, v mém životě najednou bylo obrovské prázdno.

Pomalu se vzpamatovávám

Doopravdy jsem se zhroutila teprve po rozvodu. Začala jsem docházet na ambulantní psychologickou léčbu, ta mi docela pomohla, a hlavně mi osvětlila i to, co jsem udělala špatně. Příliš jsem se upnula na manželovo blaho a sebe zanedbávala. A to není dobré. I tak mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se z toho začala dostávat.

Pomohla mi i dcera, která mě občas zvala k nim nebo mě se svým přítelem vzala někam na výlet. Jejich vztah je úplně jiný, oba se o povinnosti dělí. Hlavně si ale uvědomuji, že člověk by se neměl starat jen o druhé. Když je totiž sám spokojený, promítá se to i do jeho vztahů s druhými lidmi.

I když si myslím, že já už asi jiná být neumím, snažím se změnit. A pomalu si začínám na svůj nový život zvykat. Čeká mě velká výzva: rozhodla jsem se, že se pokusím najít si práci.

Ne že bych musela, díky Luborově „velkomyslnosti“ mi prostředky stačí na přiměřený život, ale přece nebudu do konce života trčet sama doma. To by mě jen stahovalo ke dnu.

Bude to těžké, moc toho neumím, ale věřím, že s pomocí dcery a psychologa na něco přijdeme.

Dana (59), Plzeň