Zabloudila jsem na Šumavě a ocitla jsem se ve smrtelném nebezpečí.

Na pohádkové bytosti jsem věřila maximálně tak v raném školním věku. Kdyby mi někdo v dospělosti tvrdil, že se setkal například s vodníkem, vysmála bych se mu.

Krátce po padesátce se mi ale stala děsivá příhoda, na kterou nikdy nezapomenu. Přesvědčila mě o tom, že skutečně existují jevy a bytosti, vymykající se běžným životním zkušenostem.

Ztratila jsem orientaci

Mezi mé největší koníčky patřila vždy turistika. Byla jsem i členkou jednoho oddílu, ale ráda jsem do přírody vyrážela také sama. Toho letního dne jsem se měla jít původně toulat šumavskými lesy s kamarádkou, ta však na poslední chvíli túru odřekla. Neodradilo mě to a užívala jsem si krásnou přírodu i bez ní.

Úplně jsem zapomněla na čas. Teprve když se začalo kolem mě stmívat – což v hustém lese bylo dříve než mimo něj – uvědomila jsem si, kolik je hodin. Nebrala jsem to jako problém, věřila jsem, že na kraj lesa, kde jsem měla zaparkované auto, dojdu bez problémů.

Bohužel jsem zjistila, že můj orientační smysl se někam vytratil. S tím, jak padala tma, začala jsem propadat panice. Zrychlila jsem krok ve směru, kde jsem tušila východ z hustého lesa. Po dvaceti minutách jsem si ale musela přiznat, že jsem zabloudila.

Následovala jsem záři v dálce

Na večerní pobyt v lese jsem nebyla vybavená, neměla jsem s sebou baterku. Stromy byly opravdu hodně blízko sebe, takže místy panovala skutečně velká tma.

V životě jsem většinou měla pro strach uděláno, jenže v takhle bezvýchodné situaci jsem se ještě neocitla.

Pomalu jsem se smiřovala s tím, že budu muset v lese strávit noc. V tom jsem spatřila v dálce před sebou jakési bílé světlo. Srdce se mi rozbušilo radostí. Už jsem tu nebyla sama. Nahlas jsem na neznámého člověka zavolala, aby věděl, že jsem tady.

Pohybující se světlo se skutečně zastavilo a já jsem se vydala jeho směrem. Nějakou dobu stálo na místě, pak se však dalo znovu do pohybu směrem ode mě. Znovu jsem na sebe upozornila hlasitým voláním.

Světlo opět chvíli stálo a já za ním potmě klopýtala, a to doslova. Věděla jsem, že jsem dávno sešla z cesty. Občas jsem zakopávala a dvakrát jsem i upadla, brala jsem však neznámého člověka jako jedinou naději, jak se ze své zapeklité situace dostat.

Málem jsem skončila v pasti

Vůbec jsem nepomyslela na to, že by mi mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Bylo mi sice divné, proč můj zachránce neodpovídá, ale upnula jsem se na to, abych neztratila světlo z dohledu. Říkala jsem si, že o mně třeba ani neví. I v takovém případě by stačilo, abych tu záři před sebou následovala.

Jak jsem byla soustředěná na světlo, tak jsem až poměrně pozdě zjistila, že se mi pojednou boří půda pod nohama. Ocitla jsem se na kraji nějaké bažiny a začala se do ní propadat. Ještě jednou jsem zakřičela směrem k tajemnému světlu. Pak jsem se s námahou pokoušela dostat z bažiny ven.

Naštěstí se mi to podařilo. Ve chvíli, kdy jsem pod sebou měla zase pevnou půdu, světlo se vydalo směrem ke mně. Odvaha mě už opustila a zmizela docela, jakmile jsem spatřila, že se za tou září skrývá rozmazaný obrys nějaké dívčí postavy.

Vybavila jsem si všechny zkazky o bludičkách, které jsem četla. Rozum se tomu zdráhal uvěřit, avšak musela jsem si připustit, že se mě do té bažiny pokusilo zavést právě nějaké takové stvoření.

Z lesa jsem po dlouhém bloudění nakonec vyšla sama až po půlnoci a dost daleko od auta. Domů jsem se dostala v pořádku. Noční zážitek se zákeřnou nadpřirozenou bytostí mi však nikdy z paměti nevymizí!

Magda N., (55), Plzeň