Každoroční pobyt u moře jsem si nedokázala odpustit ani v důchodu. Místo polehávání u vody jsem začala uklízet pláže. S partou skvělých lidí to jde samo!

Celý život jsme s manželem museli šetřit každou korunu. Ne, že bychom nevydělávali, ale měli jsme tři děti a starý barák na krku. To už byl pořádný důvod s výplatou zacházet opatrně. Jediným luxusem byla dovolená.

Odjakživa jsem totiž milovala moře a tak jsem se ho nechtěla vzdát za žádnou cenu. Bydleli jsme vždycky ve stanu v nějakém kempu a vařili si sami.

Teď si užívám

Samozřejmě jsem trochu záviděla kamarádkám, které si mohly dopřát pobyt v hotelu s polopenzí. Ale koupání v moři mi všechny malé útrapy vynahradilo! Děti byly šťastné a manžel pobyt přetrpěl.

Občas celý den ani nevylezl ze stanu. Jen čekal, co bude k obědu a večeři. Do Německa a později Chorvatska jsme proto jezdili s plným autem konzerv, brambor a paštik. Dneska se už tomu každý směje, ale tenkrát to byla nutnost.

Jinak bychom museli kvůli penězům zůstat doma na dvorku. Až v důchodu, kdy si každý stěžuje na to, jak malou almužnu každý měsíc dostává, se mi otevřela možnost hezkých a bezpracných dovolených. Dokonce v hotelu na pláži!

Coby dlouholetá členka klubu seniorů jsem získala každoroční slevu a s autobusem plným kamarádů a kamarádek vyrážela k moři.

A nebylo to jen to Chorvatsko. Itálie, Sardinie a Turecko patřily k mým nejoblíbenějším!

Málem byla hádka

„Toničko, jak se těšíš na léto? Jedeme do Itálie, až tam úplně dolů, na Sicílii!“ volal na mě jeden z dlouholetých členů Zdeněk. Kývla jsem, že se těším moc! Vlastně mi bylo celkem jedno, kam pojedu, hlavně že budu u té svojí milované slané vody.

Zdeněk se ale zatvářil tak nějak záhadně a skoro do ucha mi zašeptal: „Víš, že tentokrát to má být s nějakými změnami? Moc se nám to nelíbí, chceme protestovat! Přijď na schůzi.“ Vůbec jsem netušila, o co se jedná, ale na schůzi jsem šla.

Spíš ze zvědavosti, než že bych chtěla do něčeho zasahovat. Přišla jsem na poslední chvíli, hádka se zdála být na spadnutí. „No to snad nemyslíte vážně?

My si zaplatíme pobyt a místo rekreace budeme uklízet odpadky?“ ptala se jedna paní a druhá se hned do ní pustila: „No a co, alespoň budeme užiteční!“ Netušila jsem, o čem všichni mluví, ale měla jsem se to brzy dozvědět.

Chystala se nás sedřít

Na stěně přede mnou se objevily obrázky pláží. Špinavých a zdevastovaných. Plasty, mrtvá zvířata, zrezivělé loďky. Náš klub seniorů se přihlásil k nějaké výzvě a měl se poprvé zapojit do úklidu.

A tak někteří byli proti a někteří pro. Já patřila k těm druhým. Trochu pohybu mi nemohlo škodit! Jen manžel, když to slyšel, odmítnul k moři jet. Ani mi to nevadilo:

„Alespoň ušetřím!“ Cesta nám rychle utekla a my, parta pracantů, jak jsme se sami nazvali, se ocitli na místě.

Přivítala nás taková stará babička, celá v černém. Vypadala asi na sto let, ale bylo jí prý „jen“ devadesát! Hned nás začala seznamovat prostřednictvím naší průvodkyně se svými úklidovými plány a my se nestačili divit.

Měli jsme týden, abychom uklidili devět kilometrů dlouhou pláž! K pláči jsem neměla daleko.

Místo útěku se konala hostina

Domnívala jsem se, že uklízet se bude vždy jen pár hodin denně, ale mýlila jsem se. Ráno v sedm byl nástup. První den jsem si připadala jako vězeň. Celé dopoledne bez jídla.

O koupání jsem si mohla nechat jen zdát. A záda, která jsem si zapomněla namazat, mě nevýslovně pálila. Hrůza. „Ty Toničko, vzbouříme se! Utečeme! To není k vydržení!“ šeptal mi pan Zdeněk pod balkonem. Rozesmálo mě to.

Byli jsme jako nepovedení Romeo a Julie po padesáti letech! Skoro mě přemluvil. Byla jsem tak moc unavená! Ráno jsem se sbaleným kufrem čekala před hotelem. Na Zdeňka a deset dalších. Jenže, nepřišel. Měl horečku z úpalu a ležel ve svém pokoji.

Místo něho se dostavila nějaká sympatická paní asi tak v mém věku. Doprovázela jí průvodkyně a gestem nám ukazovala, abychom šli do jídelny. Tady byla připravená hostina.

V létě uklízíme pláže a v zimě lesy

Lákavé lahůdky svůdně voněly a číšníci se předháněli v nabídce pití. „Ta paní se vám chce omluvit za svoji starou maminku, tu paní v černém. Je to zarytá aktivistka a každého by sedřela!“ překládala průvodkyně a ta paní se tvářila provinile.

Potom nám nabídla, že bychom kousek pláže uklidili vždy v podvečer, po koupání. Rychle jsme její návrh odsouhlasili, protože jsme se moc těšili na všechny lahůdky, které nám tady připravili! A tak jsme začali uklízet pláže večer a začalo nás to bavit.

Větřík byl příjemně chladný a nám šla práce od ruky. V den odjezdu nás přišel dokonce pozdravit i místní starosta! Od té doby jezdíme každý rok uklízet pláže. Dovolená spojená s něčím užitečným nám dělá radost.

A neodpočíváme ani přes zimu. I u nás je míst, která potřebují uklidit, víc než dost!

Antonie P. (66), západní Čechy