Člověk by si neměl dělat názor na druhé, dokud nevyslechne jejich příběh.
Bydlela jsem odjakživa na vesnici, kde lidé o sobě všechno vědí. Když se do sousedství přistěhovala dvojice se dvěma dětmi, brzy jsem zjistila, co jsou zač. Muž byl ženin přítel a obě děti pocházely z předchozího vztahu. Domek, který koupili, dávali pomalu do pořádku.
Zanedlouho jsem se s Denisou, jak se mladá žena jmenovala, skamarádila. Nejprve jsem byla jen zvědavá, co z toho starého domu udělali a proto jsem se ráda nechala pozvat na kávu. Zařízeno to tam bylo velmi jednoduše, ale nic podstatného jim nechybělo.
Denisa byla na mateřské, protože synovi nebyly ještě ani dva roky. Její přítel Ondra pracoval na železnici. Pomohla jsem jí, když potřebovala pohlídat synka. Byla jsem sama, v invalidním důchodu a v dvoupokojovém bytě jsem i tak neměla moc práce.
Začala jsem se jí vyhýbat
Chlapeček nejprve nechtěl jít do cizího bytu, tak jsem zůstávala u nich. Ze začátku jsem jen umyla nádobí nebo upravila květinový záhon. Když jsem viděla vděk v očích Denisy, nezdráhala jsem se a občas jsem upekla koláč a zanesla jim ho.
Ondra mi za to opravil kapající kohoutky a smontoval poličku do ložnice. V létě se ale roznesla po vesnici pověst, že Denisa okradla svého bývalého manžela a nechala ho zavřít do vězení.
Nejprve jsem tomu nevěřila, ale postupně, když pomluv přibývalo, začala jsem se vymlouvat. Nemůžu hlídat děcko, protože jdu k lékaři. Ne, nic nepotřebuji koupit, sama si zajdu. Netrvalo to dlouho, možná měsíc. Jednoho dne u mě Denisa zazvonila.
Řekla mi, že ví, co se o ní povídá. Nemá nikoho, komu by objasnila pravdu, jen mě – ale jestli prý nechci, půjde pryč. Pozvala jsem ji dál. Potvrdila mi, že její muž je ve vězení i to, že ho tam dostala ona.
Oběť domácího násilí
Vdávala se mladá a velmi zamilovaná. Neviděla nebo nechtěla vidět, že manžel rád pije. Myslela, že se s ní změní. Nezměnil se. Utratil vždy všechny peníze, co doma našel, nenechal jí ani na plínky. Nebylo komu postěžovat, byla z dětského domova a tak rodiče neměla.
A u tchána a tchyně byly alkohol a hádky taktéž na denním pořádku. Poprvé ji manžel zbil, když byly malému dva měsíce. Přišla o mléko a měla pohmožděnou pánev. Neudala ho, nechtěla, aby o tom věděli sousedé.
Když se to opakovalo a museli ji odvézt do nemocnice, stará paní ze stejného činžáku ho udala. Za týden byl doma kvůli nedostatku důkazů. Přišel dřív než Denisa z nemocnice. Vypadalo to, že se změnil, nechodil do hospody a začal se zajímat i o malého.
Uběhlo celkem hezkých osm měsíců, Denisa byla doma a starala se o byt a o rodinu, manžel chodil do práce. Když se znovu opil, nevyváděl, ale i tak se mu snažila domluvit. Nedal si říct, zase byl ve svém živlu.
Dojalo mě to k slzám
Vůbec neměla radost, když zjistila, že je znovu těhotná. Uvažovala o potratu, ale svědomí jí nedalo. Manžel pil dál. Několikrát musela i s dětmi utéct jen v pyžamu a bačkorách, naštěstí jí pomohla ta stará paní a vzala ji vždy k sobě, když bylo třeba.
Když jednou přišel dělat „pořádek“ i k té sousedce, pohár trpělivosti přetekl. Odsoudili ho na dva roky. Byt prodala, polovinu peněz uložila u syna staré paní – notáře. Našla si Ondru a nyní je šťastná. Denisa domluvila a vstala.
Dívaly jsme se na sebe a já si v duchu nadávala, jak člověk jednoduše na základě řečí někoho předem odsoudí. Cítila jsem, jak mi tečou slzy. Pobrečely jsme si obě a od té doby jsme se už vídaly každý den.
A když mi jednoho dne mladší Denisin syn řekl „babičko“, cítila jsem se nejšťastnější ve svém životě!
Jana B. (70), Vysočina
