O svých příbuzných máme většinou přehled, i když se s nimi nestýkáme. Existují ale výjimky.

Vyrostla jsem jako jedináček. Nijak se to na mě nepodepsalo, nebyla jsem rozmazlená, rodiče mě drželi v rozumných mezích. Jejich manželství vypadalo ukázkově, alespoň jsem to tak vždycky vnímala.

Oba se mi aktivně věnovali, doma vždy vládla pohodová atmosféra. Až ve vysokém věku, kdy už jsem sama dávno byla matkou, jsem zjistila, že část z toho byla vlastně jen taková iluze.

Možná si i sami před sebou potřebovali dokázat, že vše funguje, a mají důvod zůstat spolu.

Překvapení z čistého nebe

Jednoho dne mi přišel mail, který byl podepsaný „tvoje sestra Adéla“. Nejprve jsem si myslela, že je to omyl nebo vtip. Pak se ale začalo ukazovat, že mám skutečně nevlastního sourozence.

Adéla se o mně dozvěděla, když jí její matka na smrtelné posteli prozradila, kdo je jejím otcem.

Právě otce jsme totiž měli společného. O sedm let mladší Adéla přišla na svět jako nemanželské dítě. Poté, co se dozvěděla totožnost muže, který stál za jejím početím, váhala, zda mě má vyhledat. Na osobní setkání si netroufla, zatím si chtěla jenom psát.

Nakonec ale přece jen došlo i na kontakt z očí do očí. Bylo to zvláštní, dívat se na neznámého člověka, který se podobá mně i mému otci, myslet na to své úžasné dětství, které vlastně byla jen hrou mých rodičů, a poslouchat, co všechno zažívala Adéla.

Vyrostla bez otce a bez toho, aby věděla, kdo jím je. S matkou, která ji zrovna nezahrnovala velkou láskou, měla komplikovaný vztah. Teprve když její máma v pokročilém věku umírala na rakovinu, otevřeně spolu mluvily.

Krátce před smrtí se tak Adéla dozvěděla, kdo je její otec a také vše ostatní, co o něm a o jeho rodině, o nás, věděla.

Měla úplně jiný osud

Nejprve jsem nevěděla, jak se s tím vším mám vyrovnat. Oba rodiče byli už po smrti. Od tety, otcovy sestry, jsem se dozvěděla, že moje matka o otcově nevěře a jejích následcích věděla. Bylo ale přísně zakázáno o tom mluvit.

Všichni raději dělali, jako že se nic nestalo, tím spíš, že Adélina matka ani nechtěla po otci žádné alimenty. Zpětně mě to hodně zklamalo. Pochopila jsem sice, že ta přetvářka v rodině pak fungovala hlavně kvůli mně, ale vadilo mi to.

Nemohla jsem s tím samozřejmě nic dělat. Adéla byla bezdětná a neprovdaná. Jako uzavřená samotářka se v mládí zklamala v lásce a dál už nehledala.

U své matky také viděla špatný příklad, jak to dopadá, když se žena zaplete s mužem, který se k ní vlastně ani nehodí.

Začaly jsme se s nevlastní sestrou vídat častěji. Seznámila jsem ji i se svým manželem, a když přijela ze zahraniční stáže dcera, tak jsem „nevlastní tetu“ představila i jí.

Reakce mých nejbližších mě trochu zklamala, jak manžel, tak dcera se chovali k Adéle dost chladně. Můj muž dokonce pojal podezření, že náhle objevená sestra mě chce jen nějak využít.

Cítím výčitky svědomí

Časem se mezi mnou a Adélou vyvinul vztah, jaký opravdu panuje mezi starším a mladším sourozencem – i když jsme obě už byly dospělými ženami v patřičném věku. Rozdělovaly nás životní zkušenosti.

Já jsem měla štěstí, že jsem vyrůstala v úplné rodině, i když to dnes už nevidím tak ideálně. Našla jsem si rovněž životního partnera, přestože má své chyby jako každý člověk. Moje nevlastní sestra nepoznala nic z toho. Vlastně se nedivím, že je vůči mužům vyhraněná a nedůvěřivá.

Pokoušela jsem se Adéle alespoň částečně vynahradit příbuzenské city, o které přišla. Zjistila jsem ale, že ji jen těžko předělám. Od prvního setkání už uplynulo několik let.

Já jsem se mezitím stala babičkou a dál žiji spokojeným životem. Adéla je stále sama a asi to tak už zůstane. Tak trochu vůči ní cítím výčitky svědomí za otce, ale změnit její život nedokážu.

Jitka L. (56), Pardubice