Mohl to být tak krásný advent! Kupovala jsem dárky, vybírala svatební šaty a těšila se na večírek.
Měla jsem před svatbou. Plánovali jsme ji na pátého června, dodnes to datum nosím v hlavě, ani nevím proč. Úplně zbytečně. Naši mi vždycky říkali, že si pamatuji zbytečnosti a to, co bych měla vědět, nevím.
Dvacet let mi to vězí v paměti. Dávno už to nebolí. Zato tehdy jsem div nevyskočila z okna luxusního podniku, kde se konal vánoční večírek. Celé roky jsem pak podobné večírky ignorovala, cítila jsem k nim nepřekonatelný odpor.
Zároveň si pamatuju, jak jsem tehdy byla šťastná. Plula jsem adventem jako výletní loď plná nadšených turistů volajících Sláva!
O bronzovou neděli jsem se toulala po nábřeží a sledovala, jak se sněhové hvězdičky topí ve Vltavě, jak větve smrků úpí pod tíhou sněhu, jak se výlohy obchodů oblékly do zlatých a stříbrných barev.
Kupovala jsem drahé dárky, protože moje kariéra stoupala strmě vzhůru. Stala jsem se hvězdou prosperující reklamní agentury. Jistě, mohli byste namítnout, že i z toho důvodu, že jsem chodila se šéfem, ale dodnes věřím, že zdaleka nejen proto.
Ačkoli kdoví. Naprosto jistě ale vím, že tak šťastná jako tehdy před Vánoci, kdy jsem si vybírala svatební šaty, jsem už nikdy být nedokázala. V jednom ze svatebních salonů jsem uviděla ty pravé. Střízlivé, nepřezdobené, dlouhé až na zem, modrobílé.
Byla jsem z nich úplně paf. Umínila jsem si, že na vánočním večírku u šampaňského Liborovi řeknu, že mám o starost míň, vlastně o tu nejhlavnější, protože šaty jsou připravené. Anebo mu to povím, až budeme slavit můj svátek, on bude šeptat:
„Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá,“ a do ruky mi vtiskne krabičku s čímsi trvanlivým, velmi lesklým a nekřesťansky drahým.
V té chvíli jsem nemohla tušit, že my dva spolu už žádný svátek slavit nebudeme, tím méně ten můj. A že pátého června následujícího roku se po celém světě jistě budou dít fascinující události, ale ani jednou z nich nebude náš sňatek.
Přitom jsem se na ten vánoční večírek tolik těšila. Jen mě mrzelo, že mě někteří kolegové, především tedy kolegyně, podezřívali z vypočítavosti. Jako by bylo něco špatného na tom, že má Libor peníze, pochází z velmi bohaté pražské rodiny a je mým nadřízeným.
Před časem mi na nějaké oslavě kolegyně, taková zlomyslná, ne už docela mladá a stále beznadějně svobodná, povídá: „A milovala bys ho, i kdyby dělal v agentuře vrátného?
Nebo řadového zaměstnance?“ Jen jsem vytřeštila oči a od té doby jsem s ní slovíčko nepromluvila.
Ale její slova jako by mi někdo žhavým železem vypálil do duše. Jeden takový, jak říkala, řadový zaměstnanec mi učaroval. Samozřejmě to bylo moje tajemství, ani vlastní sestře jsem se nesvěřila. Byl hezký a takový laskavý.
Někdy mi připadalo, že je pravým opakem Libora, jehož atraktivní tvář s ostře řezanými rysy jako by prozrazovala, že její majitel je možná schopen lecčeho. Řadový zaměstnanec se jmenoval Mirek a seděl v naší kanceláři.
Byla s ním velká legrace, někdy jsme zašli i na oběd, nic víc. Byli jsme dobří přátelé. Připadalo mi, že v Liborově přítomnosti se necítím tak bezstarostně, tak uvolněně, ale vždycky jsem kacířské myšlenky zaplašila.
Vlastně jsem z nich měla hrůzu. Říkala jsem si: Jak může nevěsta takhle uvažovat? Raději jsem si takové myšlenky zakázala. Což samozřejmě, jak všichni víme, nepomáhá. Libor se na můj vkus bral příliš vážně.
A jeho humor nebyl zrovna k popukání. Ale nejdůležitější je – snažila jsem se samu sebe přesvědčit – že se dokonale postará o rodinu. Snad. Drink na uvítanou do mě spadl jako do studny, i s tou jahůdkou.
Potřebovala jsem něco na kuráž. Ostatně znáte ty vánoční večírky. Všichni se musí povinně radovat a kamarádit na povel, což může být poněkud křečovité. Oblékla jsem si černé koktejlové šaty a na krk pověsila šňůru perel, dárek od Libora.
Od neustálého usmívání mě bolela ústa. Přitom mi do smíchu nebylo. Libor od rána pil, už v kanceláři se podivně motal, což mě samozřejmě znervózňovalo. Takhle se v mojí přítomnosti nikdy neopil. No a na večírku byl už pod obraz.
Moje představy, že si budeme hrát na krále a královnu večera, se ukázaly jako směšné. A naivní. U bohatě prostřeného stolu pro dva, korunovanému kyticí růží, jsem seděla většinou sama, Libor se motal někde v okolí.
Ještě ke všemu se kolem mne točily zlomyslné opilé kolegyně a švitořily: „Copak, copak? Kdepak máš ženicha, Lucie?
Neměla by sis ho trošku hlídat?“ Nejspíš je ponižující chovat se jako dozorce v base, ale když se můj snoubenec a nadřízený v jedné osobě nadlouho vytratil, zvedla jsem se a nenápadně rozhlížela.
V sále nebyl. Sunula jsem se pomalu ke dveřím, lidé se svíjeli do rytmu řvoucí hudby, každému bylo naštěstí fuk, kam jdu. V nablýskané hotelové hale lemované zrcadly byla jen slečna recepční, zjevně už také něco popila.
Povídá mi neposlušným jazykem: „H-hle-dáte někoho? Jestli toho pá-na, tak je v kum-kumbálu s košťatama.“ Ukázala tím směrem. Polilo mě horko. Skutečně mluví o Liborovi? Plížila jsem se ke kumbálu.
Nechtějte vědět, jak mi bylo. Vybavila jsem si své modrobílé svatební šaty. Deset let života bych tehdy dala za to, aby byl v kumbálu někdo jiný. Nebo nikdo. Z místnosti se bohužel ozývaly dosti choulostivé zvuky.
Neotevřela jsem. Stačilo si počkat, kdo vyjde. Vyšel Libor s tamtou kolegyní, která se mě kdysi ptala, zda bych chodila i s vrátným. Nebo s řadovým zaměstnancem. Oba vypadali velmi neupraveně.
Libor držel kravatu v ruce a ona byla bosa, ve zmačkané sukni a s nemilosrdně se rozrůstající dírou na silonkách.
Oba se smáli a motali. Připadala jsem si jako žasnoucí divák v kině, který to všechno napjatě sleduje a čeká, jak to skončí. A těší se, až si dá po představení ve vestibulu kávu a rakvičku se šlehačkou. Když mě Libor uviděl, zastavil se a nevěřícně na mě zíral.
Pomalu se přestal smát. Ona se dívala jinam. Stáhla jsem si z prstu zásnubní prsten a mrštila jím o zem. Když jsem odcházela a ohlédla se přes rameno, všimla jsem si, že oba lezou po kolenou po zemi a hledají ho.
Byl velmi drahý. „Hele, už ho našel,“ volala za mnou vesele ta slečna z recepce. Pondělní dopoledne mě zastihlo ještě v kanceláři. Balila jsem si věci do krabic, pozdě jsem zjistila, kolik nesmyslů jsem stačila shromáždit na stole, v zásuvkách a skříňkách.
I fikus, naštěstí ještě malý. Tuhé zelené listy truchlivě vyčnívaly z krabice. Libor nepřišel do práce, asi se bál, že bych na něj křičela před ostatními podřízenými. Zato Mirek byl přítomen. Smutně si mě prohlížel.
Pak mi nabídl, že mi pomůže s krabicemi, protože tu má auto. Souhlasila jsem. Když Mirek nosil krabice do vozu, přistoupila jsem k té huse, která mi sebrala ženicha, a povídám jí: „A milovala bys ho, i kdyby dělal v agentuře vrátného? Nebo řadového zaměstnance?“ Zase už se dívala jinam.
A mě životní zkušenosti poučily, že s řadovým zaměstnancem se dá žít jako v pohádce. Mirek je úžasný manžel. Ale svatební šaty jsem měla jiné. Ty modrobílé raději ne. Lucie S., (50), okolí Prahy.
