Jsem už mnoho let rozvedená, a dokonce mám i pár let přítele. Přesto ale žiji stále sama se svým synem, a ráda bych to změnila. Jen nevím jak.

Mám za sebou velmi nepodařené manželství a velmi bouřlivý rozvod. Exmanžela jsem si brala z velké lásky a taky jsem musela. Moji rodiče mě tenkrát prosili, abych si ho nebrala.

Zdenek byl totiž široko daleko znám jako velký děvkař a chlap, co nenechá jedinou sukni na pokoji!

Doprovázela ho opravdu nehezká pověst chlapa, co je líný, a pokud sem tam něco vydělá, obratem to nechá v hospodě a nahází do automatů.

Všechny ženské ho chtěly

Jenže Zdenek byl moc pěkný chlap. Já byla tenkrát oplácaná, tudíž sebevědomí na nule, a také jsem se bála, že mi ujíždí vlak i s nádražím. Do té doby jsem totiž žádný vztah neměla.

Takže když o mě projevil zájem muž, kterému stačilo kývnout a místní děvčata ležela na zádech, nechtěla jsem se ho kvůli drbům vzdát.

„Se mnou bude někdo úplně jiný, uvidíte, že ho předělám,“ hájila jsem svoji volbu. Dnes vidím, jak naivní, nebo spíš hloupá, jsem byla.

Prosadila jsem si svatbu

Když vyšlo najevo, že jsem těhotná, hrdě se k dítěti hlásil. „Markéto, prosím, neber si toho flákače, bude tě jen trápit! My klidně vydržíme řeči sousedů a pomůžeme ti,“ prosili rodiče a snažili se mi zabránit, abych si zkazila život.

Vzala jsem si ho, a brzy jsem litovala. Nejdřív prošustroval moje úspory, pak se zadlužil, zahýbal mi a o Tondu téměř nejevil zájem.

Vydržela jsem to tři roky. Rodiče mi tenkrát hodně pomohli a nikdy mi nevyčetli, že jsem na ně nedala. Pozitivní na mém manželství, samozřejmě kromě syna, bylo to, že mě ty několikaleté nervy po boku hajzla připravily o nadváhu.

Prokoukla jsem, a to mi zvýšilo i sebevědomí. Další rok jsem bydlela u rodičů v jejich domku, ale v našem městečku mi dobře nebylo.

Začal nový život

Neustále jsem totiž potkávala svého bývalého, všichni měli potřebu mi sdělovat co, kdy a kde zase provedl. Mě už dávno nezajímal a pro syna to byl cizí člověk. Nakonec se vše vyřešilo, když tátova neprovdaná sestra měla úraz a potřebovala pomoc.

Žila sama ve velkém bytě ve městě a domluvily jsme se, že se k ní nastěhuju a zároveň jí budu pomáhat s rekonvalescencí i hrazením účtů. Teta bohužel do roka zemřela. Byt zdědil táta a daroval mi ho. Žili jsme si se synem jen sami dva a moc hezky.

Osud rozdal karty

Po žádném muži jsem vlastně ani netoužila, i když jsem si v té době mohla vybírat. Jenže osud tomu chtěl jinak a poznala jsem Tomáše. Seznámili jsme se v jedné herně, kde byl s neteří a já se synem.

Hezky se s ním povídalo a v jeho společnosti jsem se cítila už po pár minutách moc dobře.

Zažila jsem takový zvláštní pocit bezpečí. „Měl jsem dlouhodobý vztah, ale zlomila mi srdce.

Tak jsem si řekl, že už nebudu nic riskovat a raději zůstanu sám,“ přiznal s tím, že ani nikdy netoužil po vlastních dětech, a vlastně mu stačí, když může pohlídat neteř, kterou miluje a ona jeho.

Zaskočila nás láska

Oba jsme se ve společnosti toho druhého cítili opravdu skvěle. Přátelství přerostlo v lásku. Tomáše miluju, i můj syn si ho oblíbil, stejně tak Tomáš má rád jeho a opravdu dobře si rozumí. Jedna věc mi ale vadí čím dál víc.

Žijeme stále každý zvlášť. Tomův byt je menší než můj, a tak je jasné, že společný čas trávíme v mém bytě. On se ale nedokáže vzdát pár dnů v týdnu, kdy je u sebe a mě nechává samotnou.

Je pravdou, že se podílí na společné domácnosti, přispívá mi na bydlení i na stravu, má u mě i své věci, ale stejně vždy na pár dní zmizí do svého bytu.

On klíč má, ale já ne!

V prvních letech mi to vlastně vůbec nevadilo. Oba jsme cítili, že nám to klape a že náš vztah má smysl. „Markétko, my dva jsme zkrátka na stejné vlně,“ říkával vždy s úsměvem Tomáš. A tak mi nevadilo být sama se synem a jemu dopřávat soukromí zase v jeho bytě.

Ale postupně jsme spolu trávili víc a víc času, logicky dostal i klíč od mého bytu, aby mohl kdykoliv přijít jako domů. On mi ale ten svůj nenabídl.

Pouze jednou mi ho půjčil, když odjel na týden za svým strýcem do Německa, a chtěl, abych mu vyzvedla poštu a zalila kytky.

„Markétko, můžeš mi, prosím tě, dát ten klíč od mého bytu? Nemám jiný náhradní,“ řekl jen prostě a já se nezmohla na nic. Ještě chvíli sice broukal něco v tom smyslu, že klíč si nechává u správce domu „pro všechny případy“, ale to mě již moc nezajímalo.

To si ten klíč sakra není schopen nechat přidělat? Vždyť jsem to mohla udělat i já.

Chci pomoci synovi

A tato nerovnováha mě trápí čím dál víc. Tonda totiž končí vysokou školu a přivedl nám už představit i svoji slečnu Danu. Moc se nám s Tomášem líbí a mně je jasné, že se blíží čas, kdy můj syn vyletí z hnízda.

„Víš, mami, já jsem tak zamilovaný, že by mi ani nevadilo se oženit,“ svěřil mi nedávno večer. Je mi jasné, že mě tak připravuje na okamžik, kdy mě opustí. Ráda bych si o tom promluvila s Tomášem, ale bojím se, aby to nebral jako nějaký nátlak.

Na druhou stranu by si měl uvědomit, že jako matka myslím i na budoucnost svého dítěte a ráda bych mu trochu pomohla, třeba právě s bydlením. Kdybych neměla jeho, mohla by se Dana přistěhovat k nám a já bych se stáhla do jednoho pokoje. To by nám pak ale nestačilo, pokud by u nás byl i můj přítel.

Co když zůstanu sama?

Samozřejmě by bylo řešením, abychom s Tomem žili v jednom bytě a mladí v tom druhém. Tu volbu, ve kterém zůstaneme my, bych klidně nechala na Tomášovi. Ale zase na druhou stranu Tonda není jeho dítě, není tedy povinen mu jakkoliv pomáhat.

V tom případě je pravděpodobné, že Tonda s Danou si pořídí nějaký pronájem a já zůstanu ve svém velkém bytě sama. To ale opravdu nechci!!!

Divil se, že mi něco chybí

Když jsem mu už jednou navrhla, proč nežijeme spolu napořád, třeba u mě, mám větší byt a on by ten svůj mohl třeba pronajímat, tak se z toho vykroutil. „Markétko, co nám takhle chybí?“ odvětil. „Manželství,“ řekla jsem si tehdy v duchu.

Měla jsem mu to říct nahlas, ale nějak se mi slova vzpříčila v hrdle. Vždyť v našem věku a po tolika letech je ten vztah už přece jen prověřený a manželství by ledacos zjednodušilo. O případném vdovském důchodu nemluvě… Člověk by přece měl myslet dopředu. A nikdy nevíte, co se může přihodit.

Hledám pořád řešení

A tak mě celá situace čím dál víc štve. Připadám si, jako kdyby mě jen využíval. Čím dál častěji přemýšlím o tom, co tam ve svém bytě dělá sám, proč se tam pořád vrací.

Nemá ještě nějaký jiný život, nebo třeba milenku? Je mi trapné se ho znovu ptát, nějak tu situaci ale vyřešit budu muset. Ale jak? Tohle bych neměla pořád odkládat.

Markéta V. (58), Most