Život s Jaromírem měl jen vadu na kráse: Strašně chtěl řídit, ale zoufale mu to nešlo. Opustil mě paradoxně jako spolujezdec.
Vzala jsem si svého žáka. Teď si možná budete myslet, že začnu líčit obrázek nějakého vyjukaného floutka o dvacet let mladšího než já, který se zbláznil do paní učitelky, ale je to trochu jinak. Jaromír je o celých deset let starší. Když mi bylo pětatřicet, dělala jsem lektorku v autoškole.
Jsem odjakživa holka od rány, ničeho se neleknu, a tak jsem věděla, že ani tahle profese mi nebude vadit, ba naopak. Měla jsem ráda motorky, auta, náklaďáky, koukala jsem se na formuli jedna a chodila na autokros. Zbožňovala jsem všechno, co vrčí a má výfuk snad už od plenek.
A zkoušky na lektorku jsem udělala celkem hravě. On tam na mě taky „bral“ ředitel autoškoly, ale já jsem ho měla, promiňte mi ten výraz, na háku. Nejsem stavěná na tyhle typy chlapů, co rádi machrují, a když mají funkci, hned jsou středem vesmíru.
Naopak, mě přitahují jemní a tak trochu zakřiknutí muži. Mám chuť se jich ujmout a pečovat o ně.
Dostal mě na první pohled
Jaromír byl přesně takový typ. Když mluvil, sotva kuňkal. Někdy jsem mu ani nerozuměla. A mně to přišlo zábavné. Nebyl to ale žádný ňouma. Učil na vysoké.
Pana profesora si na té technické univerzitě velmi považovali.
Nikdy jsem nepochopila, jak mu mohou jeho žáci rozumět, vždyť ty posluchárny bývají dost rozlehlé, ale když jsem jednou narazila na jeho žáka, kterého jsem taky učila řídit, vyprávěl mi, že při Jaromírových přednáškách je takové ticho, že by byl slyšet špendlík, kdyby spadl na linoleum.
Prý má velkou autoritu a jeho výklad je pro zasvěcené nesmírně zajímavý. Prý často vymyslí důsledky nějakých objevů, či dopady rovnic do praxe přímo během přednášky a je úchvatné ten myšlenkový proces génia pozorovat.
To musím dát dnes tomu klukovi za pravdu. Jaromír kolikrát tvořil přímo doma, což v praxi vypadalo tak, že vykřikoval spousty nesrozumitelných výrazů a rval si své řídké vlasy. Když přestal, stal se z něho zase mírný… ano, takový spíš trouba.
Postrach silnic
A takový trouba poctivý a přepečlivý byl můj Jaromír i za volantem. Umění řídit auto se nenaučil nikdy, ačkoli jsem s ním absolvovala mnoho jízd.
Výsledkem bylo jen to, že mě svou roztomilou popleteností popletl totálně hlavu. Požádala jsem ho o ruku a on bez váhání řekl, že si mě vezme, ale musí nejdřív získat vůdčí list. Použil ten předpotopní výraz pro řidičák a to mě dostalo do kolen.
Měla jsem pocit, že naučit se řídit slíbil kdysi svému pradědečkovi, ačkoli to popíral. Ale já jsem to vzala jako výzvu. Když naučím řídit jeho, jsem fakt dobrá! Zkrátím to.
Řidičák dostal. Stálo mě to jisté shovívavé a vstřícné chování vůči řediteli autoškoly, který zároveň přiměl policejního inspektora, aby přimhouřil obě oči, ale Jaromír mohl na silnici. Jezdil… jak bych to řekla… jako profesor.
Předpisy dodržoval úzkostlivě, jezdil pomalu, volantem točil pomalu, všechno dvakrát kontroloval. Vůz před jízdou, nebo třeba jestli je na semaforu opravdu zelená.
Ostatní účastníci silničního provozu tak trochu šíleli. Když jel Jaromír, obvykle za sebou měl troubící štrúdl aut. Řidiči ho riskantně předjížděli i na nepřehledných úsecích.
Jejich nervy to obvykle nevydržely. Jízda s Jaromírem byla i pro spolujezdce velmi napínavá, mírně řečeno. Měli jsme spolu dvě děti, dva syny, jsou to úspěšní hoši a řídí své bouráky velmi šikovně, jestli vás to zajímá.
Řídit budu já!
Náš život byl krásný. Škoda, že ten Jaromírův tak smutně skončil. Když jsme někam dál cestovali, řídila jsem já, takže jsme zvládali i cesty k moři jako nic. Brala jsem to na jeden zátah. Kdyby řídil Jaromír… No, to by nešlo. Problém ale byl, že on řídit strašně chtěl.
Zoufale toužil po tom, aby byl považovaný za dobrého řidiče. A to byla příčina našich hádek. Vlastně jsme se nehádali kvůli ničemu jinému. Nechával veškeré rozhodování o domácnosti a rodině na mně. On měl svou univerzitu a do toho jsem mu nemluvila já.
Ale když došlo na cestu kamkoli, hrnul se hned k volantu. Než jsme vyjeli, málem jsme se poprali. Když jsme nepospíchali, obvykle jsem rezignovala. Sedl si, dal si výš sedadlo a posunul si ho dopředu a vyjel.
„Pomalu tu spojku pouštěj, Jaroušku,“ řekla jsem obvykle, když vůz poskočil zbrkle dopředu. „Už tam dej trojku, netrap toho chudáka,“ pokračovala jsem pak za řevu motoru.
„Vlítni tam, to stíháš, nebudeme tady stát věčně,“ nabádala jsem ho na křižovatce, nebo před kruhovým objezdem. „Zatrub na toho vola… Pusť si stěrače, nevidíš… Jedeš moc u kraje…“ A tak podobně. Opakovalo se to stále dokola.
Byly to hodiny hrůzy a nervů, celá osádka vozu byla jízdou vyčerpána, ale Jaromír byl spokojený, v cíli, většinou tak po pěti kilometrech, když jsme jeli na nákup, se tvářil jako Fittipaldi.
Nehoda
Je ironií osudu, že náš společný život skončil v našem voze. Tehdy jsem navíc řídila já a uvnitř auta byl klid. Jeli jsme totiž k moři a Jaromír souhlasil, že jezdím rychleji.
Kdyby řídil, bylo by všechno jinak. Takhle se zničeho nic proti nám uprostřed noci vyřítil vůz s opilým řidičem, který navíc na mokru dostal smyk.
Chtěla jsem se mu vyhnout, ale vzala jsem ho pravou stranou našeho auta. Tou, kde seděl Jaromír. Na sedadle smrti. Žil a čekali jsme na záchranáře, ale život z něho vyprchával.
Mně se nestalo skoro nic, jen pár zlomenin a tržná rána na hlavě. Dodnes ho vidím přes ten závoj krve, jak se na mě usmívá, cítí, jak z něj život vyprchává a říká:
„Kdybych řídil já, tak se to nestalo, viď.“ Dávala jsem mu za pravdu, říkala jsem, že je nejlepší řidič a on s blaženým úsměvem odešel na věčnost. Byl to ten nejlepší chlap. A skvělý řidič.
Stanislava (62), Praha
