Slyšela jsem, že nejoblíbenější téma hovorů Angličanů je počasí. Ale ona to žádná jejich zdvořilost vlastně ani není. Jen pokračují v tom, co už začali jiní. Nic proti Angličanům.
Když se do našeho domu přistěhoval nový nájemník, srazili jsme se na chodbě. Pousmál se, tak nějak rozpačitě, a představil se. To se dneska nějak nenosí, když se někam přistěhujete. Už jsem to zažila.
Divné pohledy
A ty seš kdo, bábo? vidím v pohledu těch, kteří se zrovna nastěhovali, otázku. Nic víc. Asi proto, že mi to po schodech nejde už tak svižně jako jim. Zdržuju. Jako by se vytratila ta slušnost, na kterou jsme ještě všichni spoléhali.
Proč se na starousedlíky ti noví dívají hned na vetřelce, kteří jim budou kazit život? Vždyť budeme žít v jednom domě. A já rozhodně nepatřím mezi ty partaje, které pustí muziku nejvíc nahlas. Všichni říkají, že doba je uspěchaná a nikdo na nic nemá čas.
Už není čas na slušnost? S několika nájemníky mám špatnou zkušenost. Stěžovali si domácímu na Tatinku, moji čivavu. Prý štěká a je to ruší, když si chtějí přispat o víkendu. Ani se nedivím, Tatinka je po ránu hodně živá.
A než vyrazíme na procházku, radostně poštěkává. To moc neovlivníte. Ale domácí jejich nářky uťal. Společnost těch stěžovatelů je často tak hlučná až do noci, že duní celý dům. Buď si urovnají své hosty nebo se mohou odstěhovat.
Pan Kamil
Ten pán, kterého jsem potkala, je z jiného těsta. Dříve byl učitel, teď už je v důchodu. Tu garsonku mu dohodila jeho dcera. Prý aby měl soukromí. „Mám to k nim jenom pět minut,“ pochlubil se. „Za dobrého počasí,“ usmál se.
„Za špatného sedm,“ doplnil. „Minutu potřebuju na rozevření deštníku, a minutu na jeho zavření. Je to takový poněkud starší model, takže nám to trvá déle.“ Líbilo se mi, jak mluví. Pozvala jsem ho na kávu a on neodmítnul.
Byla jsem ráda. Když vešel do bytu, Tatinka ani nešpitla. Byl to přece host.
Počasí
Kávu jsem podávala na balkonu. Milé prostředí, kde si sedávám a rozjímám. Dívám se na stromy v parku, ideál. Jako bych byla v přírodě. Pan Kamil to ocenil. „Tady musí být příjemně za každého počasí,“ poznamenal.
A o počasí jsme se bavili dost dlouho. Jaké bylo jaro, jaké bude léto, zima ta přece nestála za nic, když myslíme na to jaká zima má být. Mám doma hezkého chlapa a bavím se s ním o počasí. Jenomže co také v mém věku, chlapi jsou buď starost nebo rozptýlení.
Kamil mi vyprávěl o svém životě. O svých láskách, o své ženě, kterou miloval. Oplácela mu stejným. Seděli jsme spolu dvě hodiny a už jsme byli vlastně staří známí.
Tak zase někdy příště
Milý člověk, říkala jsem si. Dobrý soused. „Pořád se bavíme o počasí,“ nadhodil. „Ale víte proč se lidé baví o počasí? Kde se bere ta umanutost?“ „Bezradnost při setkání,“ odpověděla jsem.
„Lidé, kteří se neznají hledají nějaké společné téma.“ Usmál se. Jak já mám ráda lidi, kteří se dovedou usmát a člověk si nepřipadá jako blbec. „To se táhne už odkudsi z pravěku,“ pokýval hlavou. „Pořád v nás je ten archaický strach.
Že nebude úroda Nás už to netrápí, pořád najdeme v marketu něco k jídlu Ale tenkrát šlo o přežití. Jestli nám něco naši předkové z těch dob odkázali, je to strach o počasí.“ Poděkoval za kávu a příjemnou společnost.
„Tak někdy příště,“ rozloučila jsem se s Kamilem ve dveřích. Viděla jsem v jeho očích jiskru? „Jistě,“ rozloučil se. A teď, když jdu po chodbách domu, vyhlížím, že se zase potkáme.
Emilie H. (68), Hradec Králové
