Někdy je třeba dlouho nespekulovat a udělat rychlé rozhodnutí, které vás zachrání před krachem. A to jsme naštěstí udělali.
Dcera se zasněně dívá z okýnka na čtyřpodlažní zanedbaný barák. Projíždíme kolem něho pravidelně každý týden na chalupu. Já už téměř padesát let a moje dcera s mým manželem zhruba pětadvacet. Starý, ošuntělý, rohový dům.
Kdysi byl jistě krásný a honosný, ale zub času se na něm nepěkně podepsal. Ten barák nám byl prostě mnoho let naprosto lhostejný, nevěnovali jsme mu sebemenší pozornost. Teprve zcela nedávno vstoupil do našeho života.
Přišlo předvolání
Vše začalo tím, že jsem ve schránce na dopisy našla upozornění z pošty na doporučenou zásilku. Trochu jsem si zanadávala, že musím na poštu, kde jistě strávím spoustu času, protože tam obvykle bývá plno lidí. Nával je tam prostě vždycky.
Ať jdu ráno, v poledne nebo večer. Pak jsem se ale na poštu přece jen vydala. Vůbec jsem netušila, co by to tak mohlo být úředního. V člověku vždy tak trochu hrkne, když dostane úřední obsílku. „Co jsem provedl? Co je špatně? Kde se stala chyba.
Co po mně zase chtějí?“ Napadne vás okamžitě. A s těmito pocity jsem si i já převzala předvolání k notáři k projednání závěti tety Boženky.
Podivínská tetička
Boženka! Jak jen bych na ni mohla zapomenout, i když jsem ji pravda už dlouho neviděla. Boženka byla moje velmi vzdálená příbuzná. Snad přes koleno mého otce. Moc jsem ji ve skutečnosti neznala, přesto se mi nesmazatelně vryla do mysli.
Co si pamatuji z dětství, tetička byla vždy dobrým zdrojem všech možných spekulací a pomluv. Žila si tak trochu volně jak ten pták, podle sebe a bez zábran. Neustále se někam stěhovala, měnila profese a po roce 89 se vydala na cesty po světě.
Pořád někam jezdila a nebyla skoro k dosažení. Podivínskou tetu jsem viděla málokdy, ale velice jsem ji, jako dítě, obdivovala. Byla pro mě vždy něco tajemného, nedostižného. Tak ráda bych byla stejně svobodomyslná jako ona. To se mi bohužel nikdy nepodařilo.
Neuvěřitelné historky
Dokud jsem byla doma, tetičku jsem čas od času viděla. Přijížděla totiž nečekaně a neohlášeně na návštěvu k mým rodičům. Vždy z rukávu sypala neskutečné dobrodružné historky a já ji poslouchala s otevřenou pusou. Boženka se nikdy nevdala a neměla děti.
Ke mně se ale chovala velice hezky. Nikdy nezapomněla něco zajímavého mi přivézt, pohrát si se mnou, pomazlit. Pak jsem ale dospěla, vdala se, měla rodinu a tetičku jsem viděla během posledních pětadvaceti let snad jen třikrát.
Dokud žili moji rodiče, jezdila častěji k nim, než ke mně. Někdy se ale také za mnou stavila a ráda si poslechla, jak si moje rodina žije. Po smrti mé maminky nám však nadobro zmizela z očí.
Netušila jsem, co s ní je
To že tetička Boženka už nežije jsem vůbec nevěděla. Několik let jsem s ní neměla kontakt, ani jsme neznali její poslední adresu. A nyní jsem seděla u notáře, který mi předčítal tetinu závěť.
Vzhledem k tomu, že neměla žádné děti ani manžela, určila za univerzálního dědice mě. Byla jsem naprosto ohromená. A v první chvíli ani netušila, co to všechno obnáší. Neznala jsem tetiny majetkové poměry a snad jsem čekala nějaký velký poklad nebo co.
Prostě něco hodně tajemného, přesně v tetině duchu, ve jménu její vlastní tajemnosti. Proto jsem měla skvělou náladu, když jsem se dozvěděla, že jsem mimo jiné zdědila činžovní dům. Právě ten, kolem kterého celý život jezdím zcela lhostejně.
Naštěstí moje rozhodnutí, zda dědictví domu přijmu či nikoli, jsem nemusela udělat hned. Ve skvělé náladě jsem proto běžela domů, říct všem tu skvělou zprávu.
První obhlídka nemovitosti
Moje dcera byla nadšená. Právě totiž s manželem sháněli nový byt. Už viděla, jak v „našem“ novém baráku najde pro sebe nový byt. Vydali jsme se proto na obhlídku naší budoucí nemovitosti. Dům byl zvenčí dost zanedbaný a bohužel i vevnitř to bylo dost nehezké.
Všichni jsme pocítili veliké zklamání A pak přišlo to nejhorší. Naše druhá návštěva u notáře.
Všechno bylo jinak
Tam jsem se totiž dozvěděla, že spolu s barákem mám zdědit po tetičce dluhy. A to ne ledajaké. Dluhy dost velké. Vůbec jsem nechápala, jak se mohla Boženka tak zadlužit. Asi hodně peněz utratila za cestování.
Jak jsem se později dozvěděla, hodně peněz ji sebrala i špatná investice do onoho baráku. Měla prý snahu ho nějak opravit a vzala si úvěr. Opravu však nedotáhla dokonce a úvěr nestačila splácet.
V domě nevíc žilo pár neplatičů, kteří její finanční situaci ještě víc ztížili. Pokoušela se pak dům prodat, ale marně.
Rodinná rada rozhodla
Notář nám sdělil, že v situaci, v jaké jsme máme právo dědictví odmítnout. Můj muž byl okamžitě pro, já z toho ale měla těžkou hlavu. Přece jen zdědit barák se vám tak často nestává. Kdybychom ho třeba nějak doopravili, zbavili se neplatičů a šli tam bydlet.
Do jednoho bytu my, do druhého dcera, mohlo by to být krásné. Ale splácet za tetu dluhy se mi také nechtělo. Nejvíc o dům stála dcera, která se už viděla v novém bytě, jak si ho pěkně zařizuje. Nakonec jsme se ale přece jen rozhodli, že dědictví odmítneme.
Záhadné dědictví po mé velmi záhadné tetě. Jen doufám, že jsem neudělala něco nesprávného. Tetička to jistě myslela dobře, když ze mě udělala univerzální dědičku. Nechtěla bych se jí nějak dotknout.
Magdalena G. (54), Plzeň