Nesnáším, když mi někdo cizí strká nos do soukromí, vymýšlí si a šíří nesmysly. Za tím si stojím a stát budu. Přesto jsem měla důvod jedné takové ženě poděkovat.
Někdo jim říká upovídané ženské, já pro ně vždycky měla označení drbny. Najdou se nejspíš v každé ulici. V té naší je jich dokonce víc. Ale abych byla spravedlivá, ne všechny shromažďují informace, aby ostatním škodily.
Některé si jen rády povídají a proto, že mají málo podnětů ve svém vlastním životě, baví se příběhy ostatních. Já jsem však narazila na dámu z tvrdého jádra.
Kdysi, krátce poté, co jsme náš dům koupili, využila každou příležitost, aby mi líčila různé perličky o lidech v ulici a snažila se vtáhnout mě do svých pletich. Ale neuspěla.
Pomlouvala mě
Že mé odmítnutí jen tak nenechá, mi došlo až později. Minulé jaro našim čerstvě nastěhovaným sousedům vykládala, že si nevybrali dobré místo, že je lituje, protože jsme divná rodina.
Už dřív svým věrným posluchačkám před samoobsluhou sdělovala, že já jsem žena pochybné pověsti, protože jezdím v noci domů taxíkem.
K verzi pro sousedy ještě přidala, že naše dcera si tahá domů špinavé chuligány v roztrhaném oblečení a syn se doma objevuje jen občas, protože se fláká a za námi chodí jen pro peníze.
Hleďte si svého!
O tom, jaké drby o nás ta klepna hlásá, se mi svěřili sousedi, když jsme se blíž seznámili. Snadno pochopili, že když pracuji jako domácí ošetřovatelka, musím u svých nemocných klientů zůstat, dokud je to třeba, tudíž i do noci.
A pak se kvůli bezpečnosti vracím raději taxíkem, než noční tramvají.
Brzy se sami přesvědčili, že dcera a její přátelé pracují jako streetworkeři, tedy pomáhají lidem bez domova a na drogách, takže se oblékají úměrně svému pracovnímu prostředí a že syn, který studuje na druhém konci republiky, jezdí domů, pokud mu to školní povinnosti dovolí.
Společně jsme se sice té prolhané zpravodajce zasmáli, ale mně to nedalo a před obchodem, kde zase někoho „drbala“, jsem jí důrazně požádala, aby nás přestala očerňovat a že kdyby slídila pořádně, mohla by svým přítelkyním vyprávět pravdivé a mnohem zajímavější příběhy.
Udivilo mě, že snad poprvé ztratila řeč a zčervenala. Nebylo mi to tehdy příjemné, ale zabralo to. Od té doby se ke mně žádné klepy nedonesly a onu drbnu, která bydlela v bytovce naproti nám přes ulici, jsem vídala jen občas v okně.
Ale několikrát jsem ji zaslechla, jak hezky mluvila na našeho psa. Zvířata měla evidentně radši než lidi.
Na náš incident jsem si vzpomněla nedávno. Událo se totiž něco šíleného a tahle paní v tom sehrála zásadní roli. Dcera tehdy odjela jako vedoucí na dětský tábor, syn byl na brigádě v zahraničí a my s manželem jsme se chystali k moři.
Pro klienty jsem za sebe zajistila zástup, sousedi slíbili, že nám nakrmí a vyvenčí Bertíka, a protože jsem čekala zásilku z ciziny, požádala jsem pošťačku, ať ji nedoručují, že si ji vyzvednu osobně, až se vrátím.
Všechno bylo sbaleno k nočnímu odjezdu, když manžel volal z práce, že mají ve firmě havárku a že nemůže odjet, dokud se věc nevyřeší. Bylo jasné, že v noci se už domů nevrátí, a tak jsem zklamaná šla brzo spát.
Strach mě ochromil
Probudilo mě zřejmě psí štěknutí a po chvíli, zase už v polospánku, jsem zaslechla i další zvuky. Odkud přesně se nesly, jsem ale nedokázala rozpoznat.
Klid, holka, domlouvala jsem si, to spadlo jablko na střechu kůlny a takhle ve spaní se to zdá jako rána z kanonu. Otočila jsem se na druhý bok, abych nadobro neztratila přetržený sen.
Ale v tom jsem slyšela kroky pod schody a hlasy, provázená zvukem dvířek nábytku. Co se to děje, to přece není můj muž… Srdce mi tlouklo až v krku. Doplížila jsem se do šatny a přemýšlela, jestli se protáhnu malým okýnkem a zvládnu seskočit z patra. Klepala jsme se jako osika.
Přijela policie
Kroky zamířily k pokoji dcery na druhé straně chodby. Čas na záchranu se krátil. Vylézt a skočit, nebo se nechat možná i zabít. Otevřela jsem okénko, když v tom před brankou zabrzdilo policejní auto s blikajícím majáčkem a houkačkou.
Vyběhli z něj tři strážníci a než se dostali do domu, zloději zřejmě skočili z okna a snažili se utéct. Slyšela jsem jen křik, dupot a taky kroky, které se blížili ke mně. Byl to policista.
Zloději byli bez šance, jeden z nich měl zraněnou nohu a ploty kolem zahrady jsou vysoké. Tři vzácnější obrazy zůstaly v domě, notebook a pár zlatých šperků sebrali policisté zlodějům přímo z rukou.
Byla jsem vyděšená, ale v pořádku, zato Bertík se sotva probíral po zásahu elektrickým výbojem.
Díky, paní všímavá!
Sepsali jsme protokol a já jsem policistům děkovala, že na hlídku jeli zrovna naší ulicí. „Kdepak, to nebyla náhoda,“ vysvětloval šéf zásahu. „Volala paní z domu naproti. Nemohla spát, koukala na hvězdičky, a viděla dva chlápky, kteří přelezli plot.
Nejdřív se prý domnívala, že je to návštěva vaší dcery, ale když jednou ranou uzemnili psa, zavolala nás.“ Spadla mi brada. Nevěřila jsem vlastním uším. Ale naštěstí mi to docvaklo dřív, než paní „hlídačku“ doprovodil policista k jejímu vchodu.
„Moc vám děkuju, že jste si všimla a zachránila nás – Bertíka i mně. Kdo ví, jak bychom bez vás dopadli.“
Vendula P. (55), Jindřichův Hradec
