Odcházela jsem z práce jako poslední, a protože máme kancelář až v osmém patře, zavolala jsem si jako obvykle výtah. Tentokrát jsem však do přízemí nejela…

Nikdy na tu příhodu nezapomenu. Dodnes užívám mírná antidepresiva, protože se s tím zážitkem nemůžu vyrovnat. Tak hluboce mě poznamenal. Jako vždy jsem zůstávala v práci poslední.

Pracovala jsem v mnohapatrové budově plné kanceláří, ta naše se nacházela v osmém patře.

Odmala jsem neměla ráda výtahy, ale chodit každý den tolik schodů se mi opravdu nechtělo, a tak jsem nakonec výtah chtě nechtě vzala na milost.

Odcházela jsem jako poslední

Byl tehdy pátek večer, všichni už odešli domů, jen já, svobodná a bezdětná, jsem v práci zůstala. Nevadilo mi to. Doma na mě nikdo nečekal, žádné plány na večer jsem neměla.

Dopsala jsem poslední mail, okopírovala několik dokumentů, zhasla světla a zamkla dveře. Vydala jsem se směrem k výtahu. Moje podpatky se odrážely v tichu chodeb. Stiskla jsem tlačítko a čekala, až výtah přijede. Mezitím jsem přemýšlela, co budu dělat o víkendu.

Jel opačným směrem

Uplynula skoro minuta a výtah stále nikde. Bylo mi to divné. Podívala jsem se na displej a zjistila jsem, že výtah zastavuje v každém patře. Jasně, pomyslela jsem si, zase nějaký vtipálek při odchodu zmáčkl všechna tlačítka.

Ale co, hlavně, že jede, stejně jsem nikam nespěchala. Když konečně přijel, nastoupila jsem a stiskla tlačítko s nulou. Výtah se rozjel. Jenže místo toho, aby jel dolů, jel o dvě patra výš.

Ozývaly se rány

Dveře se otevřely. Myslela jsem, že někdo přistoupí, ale chodba byla prázdná. A pak jsem zaslechla ránu. Lekla jsem se, a když se dveře stále nezavíraly, sebrala jsem odvahu a vykoukla ven.

Nikdo tam nebyl. A pak opět silná rána. Na patře byla hrozná zima. Opakovaně jsem mačkala tlačítko s nulou, ale nic se nedělo. A najednou – tma!

Přízrak na chodbě

Probrala jsem se v rohu výtahu. Ležela jsem na zemi a byla zmatená. Dveře od výtahu byly stále otevřené. A pak jsem uviděla něco, co mám stále před očima. Temný opar bez tváře v obrysu postavy, vznášející se nad zemí.

Srdce mi bušilo jako splašené a překotně jsem dýchala. Teď zemřu, pomyslela jsem si, když se opar pohnul směrem ke mně. V duchu jsem se loučila se životem, když se dveře zničehonic zavřely a výtah se rozjel směrem dolů.

Hrůza však pokračovala. Ve třetím patře se zaseknul. Přepadla mě úzkost, jakou jsem v životě nezažila. Pak se výtah opět rozjel a dojel až do přízemí. Dveře se otevřely a já se vyplazila ven. A omdlela jsem.

Léky mi pomáhají

Probudila jsem se v nemocnici. Měla jsem lehký otřes mozku a trpěla jsem bludy a strachem. Byla mi uznána pracovní neschopnost a začala jsem docházet na terapii. Můj psycholog mi předepsal léky proti úzkosti.

Pomáhají mi, bez nich bych nebyla schopná normálně fungovat. V práci jsem dala výpověď a našla jsem si jinou. O svém zážitku jsem nikomu neřekla, ani lékařům. Proč taky – měli by mě ještě za většího blázna…

Mirka A. (54), Brno