Zachovali jsme se jako hlupáci, když jsme hlídali dítě. Měli jsme velké štěstí, že to dobře dopadlo. A navíc nám osud dopřál malý bonus…
Byl to horký červencový den.
Tenkrát bylo takové vedro, že už se ani ptáčci neradovali, příroda byla ospalá, jen mouchy bzučely, lidé i psi zalézali do stínu, nikdo se nedopouštěl žádných rychlých pohybů, protože každý stál námahu, kterou tělo v tom horku odmítalo podstupovat.
Byli jsme s manželem na výletě, vzali jsme tehdy našeho vnuka Tomáška, kterému byly tři roky, s sebou, aby přišel na vzduch, protože Praha byla rozpálená ještě víc, než zbytek světa, beton pálil, asfalt se tavil pod nohama a výfuky aut tu atmosféru přiživovaly nechutnými plyny, které škrábaly v krku.
Jiřina, matka Tomíka a moje snacha, byla z toho vedra umořená tak, že dostala rýmu…
Hurá na výlet…
Ano, prý nastydla kvůli klimatizaci v kanceláři, kde otužilci vyhnali chlazení na takové obrátky, že v místnosti bylo prý devatenáct stupňů, což by se normálně dalo ještě vydržet, ale přechod do téhle zimy snesli bez následků jen někteří.
Tehdy byly klimatizace v kancelářích ještě výjimkou a uplynulo hodně času, než lidé přišli na to, že nic se nemá přehánět a teplo je pořád lepší než zima.Takže snachu jsme nechali v Praze se stohem kapesníků a Tomík s babičkou a dědečkem jeli jejich starým autíčkem na výlet.
Embéčko samozřejmě žádnou „klimošku“ ani náhodou nemělo, všechna okna otevřená zajišťovala průvan, což byla jen taková psychická podpora, jelikož vzduch byl horký jako na plné pecky puštěný elektrický fén.
Byli jsme z té cesty ovšem v každém případě malinko nervózní, je to přece jen zodpovědnost, mít na starosti malé dítě.
Jeho radost byla i naší radostí
Kdybychom bývali zůstali v Praze, riskovali bychom méně, ale nechtěli jsme být za sraby. A tak se jelo. Tomík byl veselý, seděl v sedačce pevně připoutaný a pořád ukazoval někam na ulici a vedle silnice.
Tady běžel pes, tuhle se zase pásla kráva ve stínu stromů, tamhle je na rybníku spousta kachen… Pořád bylo co komentovat a našeho vnoučka vzdělávat. Jak se tak vezl autíčkem a poznával svět ze sedačky, byl velmi spokojený. On byl totiž docela cvalík.
Protože snacha nemohla kojit, krmila ho umělou výživou a Tomík narostl do úctyhodných rozměrů především do šířky. Dorazili jsme konečně do jižních Čech a strávili příjemný den v lese na houbách, kde byl kupodivu docela chládek.
Nenašli jsme samozřejmě v tom horku ani prašivku, ale to nám vůbec nevadilo. Tomíka jsme sice museli převážně nosit, což nás dost vysilovalo, ale co bychom pro vnoučka neudělali. Přespali jsme u známých na chatě a druhý den odpoledne vyrazili zpět do Prahy.
Bylo snad ještě větší vedro než včera. A tak když jsme uviděli rybník u silnice, rozmýšleli jsme se jen nepatrný okamžik. I Tomík ten nápad uvítal, měl vodu rád, protože skoro od narození chodil na plavání maminek s dětmi.
Miminka mají od přírody schopnost instinktivně zadržet pod vodou dech, a pokud se v nich ta dovednost pěstuje, neztratí ji. A věděli jsme, že Tomášek pod vodou plave prý skoro lépe, než na hladině. Voda ho navíc nadnáší, což mají lidé s větší hmotností rádi.
Vodopád
Nemohl se dočkat, když jsme zastavili u hráze. Malinko mi zatrnulo, když jsem tu hladinu rybníka viděla. Ten brčál mě varoval docela zřetelně.
Ale říkali jsme si, že to je přece příroda, co se může stát… A pak, ty roztomilé kachýnky, kdo by si k nim nechtěl vlézt! Tomík neváhal. Potápění měl z toho miminkovského kurzu naučené na povel. Mělo se zvolat: „Vodopád!“ a chlapeček zavřel pusu a šup pod vodu.
Vzala jsem ho ve vodě za ručičky, kterýma do té doby pořád vytrvale plácal do hladiny, a řekla jsem: „Tomášku, ukážeš nám, jak se umíš potápět?“ Byl nadšený! Tak jsem zavolala: „Vodopád!“ a potopili jsme se spolu.
Jen tak pod hladinu a zase honem ven, stejně jsme nic neviděli… Ale i to krátké potopení stačilo k tomu, aby vnouček, který byl z přemíry vjemů zřejmě vyvedený z míry a zapomněl zavřít pusu, vypil kousek toho kachního rybníčku.
Zelená voda mu tekla z nosu i z pusy a za pár hodin, už v Praze, začala vytékat i spodem. Tomík měl průjem a zvracel a ráno jsme ho i s jeho maminkou odvezli do nemocnice.
Tam je šoupli na infekční oddělení a moje snacha musela Tomáše po lžičkách nutit, aby pil. Nechtěl, ale musel.
Co jsme to provedli…
Ty pohledy, kterými mě častoval můj syn, byly jako nůž. Jinak toho moc neříkal, on ostatně nikdy žádný mluvka nebyl, ale v očích měl spoustu otázek a výčitek. Všechno jsme Tomíkovým rodičům popravdě vylíčili, ale moc jsme si tím nepolepšili.
Cítili jsme se jako nějací nezodpovědní puberťáci přistižení při tragickém omylu. Dvě bezesné noci jsem strávila, než se situace začala obracet a Tomík už měl žaludek i střeva v pořádku.
Chodit jsme museli do nemocnice dívat jen za sklo kvůli obavám lékařů z nákazy. Naštěstí to salmonela nebyla. Ale po té drastické kúře se s naším vnukem odehrála zcela zásadní změna. Když jsme přišli jednou ráno k oknu a viděli ho, museli jsme se smát.
Na posteli tam poskakoval a smál se ušatý a hubený klučina. Po obezitě ani památky! Tak takovouhle drastickou dietu by mu nikdo na světě nepředepsal. Možná jsme měli velkou kliku, že měl ten kluk z čeho brát, když dva dny nejedl a jen zvracel a měl průjem.
Ta jeho vypasenost ho zachránila. A nás taky. Moc se nám ulevilo.
Jana (68), Praha
